97. kapitola

    S bojem nablízko jsem zatím neměla příliš velké zkušenosti, a tak jsem netušila, jak obtížné bude vyhýbat se útoku osmi silných nohou zakončených nebezpečně vyhlížejícími drápy a nebo dokonce pavoučích kusadel. Aniž bych se vůbec dostala k úderu, byla jsem nucena neustále uskakovat a odrážet jeden výpad za druhým, a tak jsem zanedlouho začínala být poměrně unavená.

Uvědomila jsem si, že jestli budeme takhle pokračovat dál, brzy udělám nějakou chybu já. Zajímalo by mě, jestli princ už toho svého pavouka udolal, ale neodvažovala jsem se ani na okamžik zalétnout pohledem někam jinam než na spáry té bestie přede mnou. Zoufale jsem potřebovala přejít do útoku, ale jak, když jsem sotva stíhala se bránit?

Trochu jsem couvla, abych měla čas aspoň popadnout dech, a nenávistně jsem si svého nepřítele přeměřovala. A on si zase přeměřoval mě.

„Mě tak lehce nedostaneš, rozumíš?!“ sykla jsem, zatímco jsem se horečně snažila vymyslet, co si počít.

Nejjednodušší řešení by bylo sehnat jiný luk, jenže jako naschvál se tu v mé bezprostřední blízkosti zrovna žádný nepovaloval. Zato se tu nakupilo docela dost mečů, což jenom dokládalo, že není radno se k těmhle bestiím dostat příliš blízko. Pomalu jsem ukryla své dýky zpátky do pouzder, snažila jsem se dělat pouze malé pohyby, abych tu Sauronovu kreaturu nevyprovokovala k nějakému předčasnému útoku. A pak jsem sáhla po svých nožích.

Vrhla jsem jich po tom pavoukovi asi šest, než se vzpamatoval a vyrazil znovu proti mně. Samozřejmě že jsem se snažila mířit na oči, jenže tyhle mé zbraně neměly moc dlouhé ostří, a tak i když jsem několikrát zasáhla svůj cíl, ta obluda stále postupovala proti mně.

„Zpropadeně!“ vydechla jsem. Hodila jsem po ní ještě pár nožů, než jsem pro jistotu uskočila stranou.

Znovu jsem upřela krátký toužebný pohled na svůj luk, ale byl pro mě stejně nedostupný jako prve, chráněný osmi chlupatými nohami a ostrými čelistmi. V náhlém popudu, který se zrodil čistě z mé beznaděje, jsem ze suchého stromu, jenž se vypínal hned vedle mě, ulomila jednu z mála větví, které tam ještě zbývaly, a pevně ji sevřela v pěsti, jako kdyby to byl nějaký oštěp. Jistě, chyběl jí kovový hrot, ale zlom vytvořil na jejím konci celkem obstojnou špici, a navíc byla dostatečně dlouhá, abych se nemusela k pavoukovi přiblížit více, než by mi bývalo milé.

„Tak pojď, ty zrůdo!“ zavolala jsem na něho a mrštila jsem jeho směrem další nůž.

Nic jsem si od toho neslibovala, a tak mě ani nezklamalo, že tentokrát nepronikl natolik hluboko, aby zůstal vězet v jeho těle. Ale i to škrábnutí kupodivu stačilo, aby se pavouk s rozzuřeným syčením pohnul směrem ke mně.

„Chceš mě?! Tak si mě vem, jestli to dokážeš!“ vybídla jsem ho znovu a přitiskla se zády k tomu mrtvému stromu. Možná by bylo jistější si lehnout na zem, abych se mohla lépe zapřít, jenže jsem se obávala, že bych se mohla znovu zaplést do nějaké pavučiny, nemluvě o tom, že vleže by se mi hůř uhýbalo před silnými údery drápy.

„Už jsem se silami v koncích, vidíš to?! Dostal jsi mě, opravdu!“

Vím, že je to pošetilé komunikovat s pavouky, ale tihle byli natolik inteligentní, že jsem měla opravdu pocit, že mi dokonale rozumí. Jako kdyby chtěl potvrdit mé podezření, na okamžik se zastavil a zkoumavě si mě prohlížel.

„Měl bys mě zabít, protože jestli to neuděláš, vezmu svůj luk a neustanu, dokud do toho tvého odporného chlupatého těla nevyprázdním celý toulec!“ dráždila jsem ho dál a svůj improvizovaný oštěp jsem nyní pevně svírala v obou rukách.

Nejspíš jsem měla být rozechvělá a srdce mi mělo bušit tak, že by mi div nevyletělo z hrudi, ale když jsem tak sledovala tu obrovskou bestii, jak si to ke mně rozvážně míří, cítila jsem se nečekaně klidná. Nakonec přece o nic nešlo… Buď ji zabiji a nebo jí podlehnu, víc možností tu opravdu nebylo. A života už jsem se přece vzdala tehdy, když jsem přijala Saerosovu nabídku. Co tedy můžu ještě ztratit?