96. kapitola

    Se zatajeným dechem a zavřenýma očima jsem očekávala smrtící ránu, ale namísto toho jsem zaslechla podivný chroptivý zvuk a pak něco, co připomínalo zlostný řev.

Rázem jsem měla oči dokořán, takže jsem ještě stihla zahlédnout, jak Thranduil vytahuje svůj meč z bezvládného těla té obludy, jež mě tak záludně překvapila zezadu. Zřejmě to musel vzít stejnou podzemní chodbou jako ona, neboť vrchem by se ke mně nikdy nemohl dostat včas, už jen proto, že se tam stále bojovalo. Několika jistými údery své zbraně mě osvobodil a okamžitě mě velmi nešetrně popadnul za rameno a táhnul odtamtud.

„Počkejte přece! Můj luk!“ vykřikla jsem na protest a snažila se mu vytrhnout. Držel mě ale příliš pevně.

„To počká!“ odbyl mne a vlekl mě dál.

Tlumeně jsem zaklela, ale přestala jsem se s ním prát. Vždyť na mém luku až zase tolik nesešlo. Beztak jsem to opět všechno pokazila! Možná kdybych stihla včas vykřiknout své varování… kdybych… Statečně jsem polykala slzy lítosti, zatímco jsem klopýtala za Thranduilem. Kdesi na druhé straně mýtiny byla shromážděna část jeho armády a ze všech sil se bránili nelítostnému útoku pavouků, ale tam jsme kupodivu nesměřovali. Místo toho mě princ táhnul pryč z bojiště!

„Ale pane, musíme jim přece pomoci!“ namítla jsem důrazně.

Princ prudce zastavil. „Ty už se drž stranou, rozumíš?!“ osopil se na mě ostře. „Nemám věru čas tě tu hlídat!“

Chystala jsem se zaprotestovat, když jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Další z těch bestií si právě klestila cestu zpod země!

„Pozor!“ vyjekla jsem, abych Thranduila upozornila na blížící se nebezpečí.

Zareagoval bleskurychle. Ne příliš něžně do mě strčil a poslal mě tak nevyhnutelně k zemi a zároveň pozvedl meč, který se mezitím ani neobtěžoval zastrčit zpátky do pouzdra, a vyčkával příchodu toho pavouka. Rozhodla jsem se využít příležitosti a co možná nejnenápadněji jsem se odplížila pryč. Jakmile jsem byla v dostatečné vzdálenosti od prince, vyskočila jsem na nohy a rozběhla se zpátky na místo, kde zůstal můj luk.

„Riel! Ihned se vrať!“ zaslechla jsem za sebou rozzlobené volání, ale brzy měl Thranduil docela jiné starosti, když musel odrážet zuřivé útoky osminohého monstra, které se na něho rozběsněně vrhlo.

Ignorovala jsem ho a doufala, že se mi třeba podaří mu namluvit, že jsem ho neslyšela, kdyby chtěl náhodou později poukázat na skutečnost, že jsem neuposlechla jeho rozkaz.

Proplétala jsem se mezi nehybnými těly vojáků a obrovskými chlupatými koulemi, které pavouci po smrti nápadně připomínali. Jenže koule, která se nacházela poblíž mého luku, nebyla ani po smrti a ani nehybná. Spíše naopak. Jakmile jsem se přiblížila, otočila se ke mně a s nazlobeným syčením na mě zaútočila svými kusadly. Zachránila jsem se pohotovým úskokem do strany, který ovšem skončil na jednom z padlých. Byl to sice měkký dopad, ale pohled na ellonovu tvář navždy zkřivenou nesmírnou bolestí, mě naplňoval obavami. A také hněvem.

Toužebně jsem vyhledala očima svou zbraň… samozřejmě, že mezi ní a mnou se ve vší obludnosti rozkládala právě ta bestie. Jejích osm tmavých očí mě potměšile pozorovalo, skoro jako kdyby naprosto přesně věděla, proč jsem sem přišla a jak moc je pro mě můj luk důležitý. Zkusila jsem předstírat pohyb na jednu stranu v naději, že se třeba posune a já budu moct kolem ní rychle proklouznout, jenže ta odporná bestie se nepohnula ani o píď. Dál mě upřeně pozorovala, jako kdyby dokázala číst mé myšlenky a předvídat každý můj manévr.

Aniž bych z ní spustila oči, popadla jsem ze země helmici toho mrtvého vojáka a vší silou jsem ji po ní mrštila. Potřebovala jsem ji nějak vyrušit z koncentrace, možná ji rozzuřit tak, že udělá nějakou pro sebe osudnou chybu. Jenže ona ten kus stříbřitého kovu pohotově zachytila svými kusadly a než jsem se nadála, přecvakla ji ve dví. Jako hypnotizovaná jsem hleděla, jak ty kusy padají k zemi, a bylo mi jasné, že pokud budu mít tu smůlu, že příště budu na místě té přilby já, nemám nejmenší šanci podobný stisk přežít.

S prudce bušícím srdcem jsem tasila své dýky a v duchu vyslala tichou modlitbu k Valar. Pravda, nemusela jsem tohle dělat, klidně jsem se mohla vrátit k princi a po zbytek boje se skrývat někde za stromem, z dosahu veškerého nebezpečí. Ale to bych se pak musela skrývat i po zbytek svého života, neboť bych se styděla někomu přijít na oči. Jsem přece bojovnice… a jako taková se nesmím tak snadno vzdávat! A i kdyby to měl být můj poslední boj, aspoň se před smrtí ještě proletím…

Sevřela jsem své dýky pevněji a odhodlaně jsem vyrazila proti svému nepříteli.