XVIII. kapitola

    Lída otevřela oči. Venku zrovna svítalo, což ovšem znamenalo, že má velké zpoždění. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy spala takhle dlouho. Rychle se učesala, avšak se stavem svých šatů, které byly ještě zmačkanější než den předtím, nemohla dělat nic. Netrápilo ji to ale dlouho, místo toho ji hned, jak vstoupila do předpokoje, zalila vlna vděčnosti vůči Glorfindelovi. Na pohovce totiž ležely bleděmodré sametové šaty se zlatými aplikacemi, spodnička a dlouhé rozevláté rukávy byly ušity z namodralé průsvitné látky. Na zemi pak dokonce objevila k nim ladící pár bot.

Dívka se převlékla a ihned se cítila mnohem lépe. Ne, že by byla tak marnivá, ale mezi vždy dokonale vypadajícími Eldar si bolestně uvědomovala každý svůj nedostatek. Krátce pojedla z jídla připraveného na stolku a poté se váhavě vydala do síně. Našla tam Glorfindela ve společnosti Elronda zahloubané do nějakých listin.

„Quel amrun, Lidianna (Dobré ráno, Lidianno),“ uvítal ji srdečně Glorfindel, zatímco druhý lord jí jen chladně pokynul. „Doufám, že jsem tebe dne předešlého dotazy svými příliš nerozrušil. Pokud ano, potom se omlouvám.“

Lída se přinutila k úsměvu. „Není třeba.“ Nerozhodně přešlápla na místě.

Elrond se na ni díval, jako kdyby čekal jen na to, až je zase zanechá o samotě, aby mohli pokračovat ve své diskuzi. Dívka však nevěděla, kam by se měla podít. Glorfindel to vycítil.

„Knihovny rozsáhlé tu jest s mnoha tituly ve Westronu. Či pokud raději venku bys býti chtěla, na Rochelle si vyjeti můžeš či v zahradách se projíti,“ navrhnul jí vlídně. Ani náznakem jí přitom nedal najevo, že by ho její přítomnost nějak rušila.

„Rozhodně do knihovny by se odebrati měla!“ ozval se Elrond. „Na procházku dosti chladno pro Edain jest, ještě by se rozstonati mohla a schopnosti její jezdecké značně pochybnými jsou. Jen ať se připovzdělává, jist si jsem, že se ještě mnohému co učiti má!“

Lordův přísný hlas nedával příliš na vybranou. Ale Glorfindel ho naprosto ignoroval a dál tázavě hleděl na dívku před sebou.

„Asi do té knihovny...“ odvětila zdráhavě. „Už dlouho jsem neměla příležitost si něco přečíst,“ dodala ještě, aby ukázala, že se tak nerozhodla jenom kvůli Elrondovi.

„V paláci Thranduilově mne toho ani nepřekvapuje! On na knihy příliš nedá!“ prohodil tmavovlasý lord uštěpačně.

„Toto hodno tebe nebylo, Elronde,“ poznamenal Glorfindel, než šel Lidiannu doprovodit ke knihovně.

Když vstupovala dovnitř, uvědomila si, ne bez ironie, že pokaždé skončí v nějaké knihovně, bez ohledu na to, u koho se zrovna nachází. Tato místnost ji však překvapila svou rozlehlostí. Na stěnách mezi okny a na stropě byly malby znázorňující různé historické události, podlahu pokrýval koberec tlumených barev, uprostřed místnosti se nacházel mohutný kulatý stůl s osmi židlemi rozestavěnými kolem a všude podél zdí se až ke stropu tyčily vysoké regály zaplněné beze zbytku knihami různých barev a velikostí.

Lída se pomalu vydala podél jedné stěny a očima letmo prohlížela tituly, až ji zaujal jeden s názvem Pán Prstenů, který vytáhla a usadila se s ním do rohu do pohodlného křesla. Krátce nato vstoupila se zaklepáním služebná, aby se jí optala, zda si přeje něco k jídlu či pití, a zatopila v krbu. Dívka si řekla o horký čaj, ovšem pak se tak ponořila do čtení, že ani nezpozorovala, že jí byl přinesen. Dychtivě hltala napínavý příběh stránku za stránkou a teprve Glorfindelův příchod ji vrátil zpátky do reality.

„Tedy vyprávění Hobbitovo tě zaujalo,“ pousmál se lord její volbě. „Nerad tebe vyrušuji, však již čas oběda jest.“

Lída přikývla a konečně se napila čaje, jenž mezitím zcela vychladl.

„Je to velice zajímavá kniha. Četl jsi ji?“ zeptala se a k jejímu překvapení se Glorfindel rozesmál.

„Ne, nečetl,“ odvětil, aniž by jí prozradil důvod svého veselí.

Během oběda se nic mimořádného nepřihodilo, pouze Glorfindel hovořil s Elrondem o nějakém krystalu a Thranduil si s tmavovlasým lordem opět vyměnil několik nelichotivých poznámek.

Po jídle zašla Lída do stájí a přinesla s sebou několik hrudek cukru. Nejprve nabídla Rochelle a pak váhavě i Celebrovi, jenž ji opět přivítal tlumených zařehtáním. Pohladila ho po plecích a pocítila záchvěv radosti, když jí jemně strčil čenichem do ramene.

„Kdybys jen věděl, jak je mi smutno...“ promluvila k němu. Potřebovala se někomu svěřit se svým trápením a nezdálo se jí, že je to něco, o čem by mohla hovořit s Glorfindelem. Určitě by si pomyslel, že je to jen nějaká malicherná ženská obava.

„Co když už mě nebude chtít nikdy vidět?“ zašeptala zlomeně a znovu přejela dlaní po hřebcově hebké srsti. Jeho pach jí vzdáleně připomínal Legolase, voněl lesem, deštěm a trávou. Zabořila obličej do jeho hřívy a cítila, jak se jí oči zalévají slzami.

„Umíš se s koňmi jen mazliti či snad na nich i jezditi dokážeš?“ ozval se náhle velice blízko lehce posměšný hlas.

Okamžitě poznala Thranduila. Srdce se jí prudce rozbušilo a udělalo se jí nevolno. Bázlivě se k němu otočila.

„Nuže?“ dožadoval se král odpovědi.

„Sama jsem jela zatím jen jednou...“ hlesla nejistě.

Thranduil rozhodným krokem zamířil ke stání Morelena. „Dobrá! Dnes toho tedy podruhé bude!“

Lída ztěžka polkla. Přece snad neočekává, že s ním někam pojede!

„Hodláš mne snad čekati nechati?!“

Král k ní opět přistoupil a Morelen ho poslušně následoval, v jeho společnosti vyhlížel skoro krotce. Dívka by nejraději utekla zpátky do domu, do bezpečí knihovny a Glorfindela. Avšak cosi v Thranduilových očích jí v tom zbránilo. Nervózně si olízla suché rty a váhavě se vydala k Rochelle. K její úlevě se kobylka nechala vyvést bez obtíží a když se jí podařilo na ni i nasednout, trochu se upokojila. Mlčky sledovala, jak se Thranduil se záviděníhodnou lehkostí vyhoupl na Morelena a pobídl ho do klusu. Rochelle iniciativně vyrazila za ním, ale bylo patrné, že ji obrovský hřebec zneklidňuje.

Krále to očividně pobavilo. „Myslím, že se k sobě výborně hodíte! Ona se Morelena bojí, stejně jako ty ze mne strachu máš!“

Dívka to nepopírala. Zahanbeně sklonila hlavu.

„Pokud se vhodně správati budeš, ničeho tobě ode mne nehrozí! Z mně neznámého důvodu se k tobě Legolas krví svou připoutal a já život syna svého jediného ohrožovati nehodlám! Však hleď, bys jeho již nikdy nezranila, sic se mnou pak co do činění míti budeš!“ Jeho tón skrýval jasnou hrozbu.

„Já ho nikdy zranit nechtěla!“ ohradila se chabě.

„Však stalo se!“ Thranduil se odmlčel a když znovu promluvil, znělo to o něco mírněji. „Glorfindel sdělil mi, žes život Legolasův zachránila a za to tobě vděčen jsem. S volbou a s činy jeho nesouhlasím, však nezbývá mi, než se s nimi smířiti. Doufám, že ty útěkům dalším nápomocna nebudeš!“

Lída mlčky zavrtěla hlavou.

„Dobrá! My spolu dohody uzavřeme! Pokud se více zákonům a obyčejům našim protiviti nebudeš a syna mého šťastným učiníš, já ochoten jsem, tebe do rodiny své přijmouti a titulu princezny tobě přisouditi!“

Dívka se nevěřícně zahleděla na Thranduila, avšak ten vypadal, že svůj návrh myslí naprosto upřímně. Chápala, jak hodně jí tím nabízí, ovšem v tu chvíli to pro ni vůbec nic neznamenalo.

„Legolas mě přece nechce vidět...“ zamumlala sklesle. Ani nevěděla, proč mu to vlastně říká. Od něho rozhodně soucit nebo pochopení očekávat nemohla. Jeho následující slova ji proto zarazila.

„Vím, však hněv jeho trvání dlouhého míti nebude,“ ujistil ji. „Jednak se nikdy dlouho zlobiti nedokázal a pak mi stačí výrazu v očích jeho spatřiti, jenž se tam objeví pokaždé, když na tebe pohlédne či o tobě hovoří, bych poznal, že mu na tobě velice záleží.“

Zarmouceně potřásla hlavou. „Možná záleželo! Teď už je to ale všechno pryč!“ zavzlykala.

Shovívavě se usmál. „Když Elda miluje, pak citu jeho tak rychle neodezní. Dopřej mu času, by se s činem tvým vyrovnal. Však tobě bych neradil, důvěry jeho vícekráte zklamati, sic by tobě příště odpustiti již ochoten býti nemusel!“

Lídu to trochu povzbudilo. I když věděla, že vztah Thranduila a Legolase není nijak důvěrný, přesto jí připadalo, že jako otec ho musí znát nejlépe.

Ponořeni do nečekaně přátelského rozhovoru se vraceli do Imladris. Král jí vyprávěl několik příběhů z historie Eldar a ona zjistila, že dokáže být překvapivě příjemným společníkem, jakmile zapomene na své arogantní způsoby.

Když dojeli na nádvoří a zastavili, dívka konečně povolila křečovité sevření svých prstů na Rochellině hřívě. A jako naschvál Morelen přesně v ten moment ostře zařehtal a ohnal se po kobylce, která před ním polekaně uskočila. Vše se odehrálo natolik rychle, že se Lída ani nestačila něčeho zachytit a s poděšeným výkřikem sklouzla z jejího hřbetu na zem. Naštěstí skončila v hromadě sněhu, takže, pokud se nepočítalo její pošramocené sebevědomí, neutrpěla žádné zranění. Ještě se ani nevzpamatovala a Thranduil už se nad ní skláněl.

„Tys v pořádku?“ zjišťoval ustaraně.

Opatrně jí pomohl na nohy a dívka s tvářemi zrudlými rozpaky přisvědčila.

„Uznati musím, že s koně téměř stejně hbitě jako Eldar sesedáš,“ poznamenal pobaveně, ale neznělo to nijak zlomyslně a Lída se tomu sama pousmála. „Nicméně si myslím, že bys více času na koni tráviti měla, nikoliv vysedáváním v knihovně.“

„A pročpak to?“ Glorfindel se znenadání objevil u nich.

Zdálo se, že i Thranduil byl zaskočen jeho nenápadným příchodem. Trhl sebou a spěšně poodstoupil od Lidianny. Zlatovlasý lord si ji zkoumavě přeměřil, než se přísně zadíval na svého přítele.

„Neb s koněm příliš zaobcházeti nedovede!“ odsekl král, jako kdyby byl v rozpacích z toho, v jaké situaci byl přistižen. Nato vyskočil na Morelena a s Rochelle v patách vyrazil ke stájím. Dívka za ním zamyšleně hleděla.

„On tobě neublížil, či ano?“ vyptával se Glorfindel podezíravě.

„Samozřejmě že ne!“ vyhrkla podrážděně a oprašovala si sníh ze šatů. „Jenom jsme byli na projížďce. Omlouvám se, že jsem se tě nezeptala, jestli si můžu Rochelle půjčit, ale –“

Přerušil ji netrpělivým mávnutím ruky. „Já přec toho tobě sám nabídl. Pouze podivuji se tomu, žes s Thranduilem jela, po všem, co mezi vámi se událo...“

Lída neodpověděla. Glorfindel měl samozřejmě pravdu, avšak právě teď jí jeho starostlivost připadala spíše jako dotěrnost. Jako kdyby vycítil, že jeho zájem není vítaný, ztichl. Dívka ho beze slova následovala a obávala se, jestli právě nezničila jejich přátelství.

„Měla bys nyní do domu jíti a k večeři se převléci,“ prohodil po chvíli neutrálně a nabídl jí rámě.

„Nezlobíš se na mě nebo ano?“ ujišťovala se, než se do něj zavěsila.

„Ovšem, že ne. Jen jsem tímto poněkud překvapen byl.“ Glorfindel ji konejšivě poplácal po předloktí. „Starostí si nečiň, Lidianno. Náklonnost mou stále míti budeš, bez ohledu na poměry mezi tebou a Thranduilem.“

Vděčně se na něho usmála.

Večeře probíhala v překvapivě poklidném duchu. Krátce po jídle se všichni tři urození ellyn vzdálili a Lída zamířila do svých pokojů s úmyslem lehnout si do postele a ještě si chvíli číst. Byla už skoro tam, když si uvědomila, že nechala rozečtenou knihu v knihovně a vydala se pro ni. Bez zaklepání vešla a hned na prahu strnula.

Glorfindel s Elrondem seděli u stolu naproti sobě, oči upřené na desku stolu, na níž byla rozložená obrovská šachovnice s nádhernými detailně vypracovanými figurkami. Thranduil byl pohodlně usazen v křesle mezi nimi, dlouhé nohy natažené před sebou, v ruce zlatou číši. Před ním stála broušená karafa z poloviny plná červeného vína.

Glorfindel na okamžik vzhlédl a gestem pozval dívku dál. Omluvně se pousmála a tiše si došla pro knihu, která stále ještě ležela v křesle v rohu. Když se vracela zpátky a míjela Thranduila, ten náhle vstal a zastoupil jí cestu.

„Kdo myslíš, že vítězem bude?“

Lída pohlédla na množství černých figurek mimo šachovnici u Elronda a pak na Glorfindelovu stranu. Nerozhodně pokrčila rameny.

„Tipovala bych, že lord Elrond, ale není vyloučeno, že se situace ještě změní.“

„Diplomatická odpověď,“ ocenil král a nabídl jí místo vedle sebe.

„Víno?“

Odmítavě zavrtěla hlavou. Víno nikdy neměla v oblibě a ačkoli Eldar víno popíjeli dost pravidelně, aniž by na ně mělo sebemenší účinek, ona si na něj zatím nedokázala zvyknout. To už raději dávala přednost těm hořkým bylinkovým čajům.

Napjatě sledovala hru a snažila se předvídat tahy obou hráčů. Elrond hrál zkušeně, zato Glorfindel ji překvapoval svými zdánlivě nelogickými tahy. Jeho úmysl pochopila jen o chvilku dříve, než to došlo i Elrondovi. Nemohl však udělat už nic, aby zabránil nevyhnutelné prohře.

„Toť velmi riskantním bylo!“ zamračil se tmavovlasý lord.

„Někdy ti slabší obětováni býti musí, by vítězství dosaženo bylo.“

Dívka se nevěřícně podívala na Glorfindela. Vždycky jí připadal jako někdo, kdo se stará o blaho každého jednotlivce, jeho nynější slova ale vypovídala o něčem docela jiném! Takový přístup by očekávala spíše od Thranduila!

„Pravda,“ pokývl Elrond. „Raději nyní za Legolasem zajdu...“

„Chceš říci, že po odvetě netoužíš?“ zasmál se Glorfindel, avšak to již za sebou Elrond zavíral dveře.

„Vy dva spolu hrát nebudete?“ ozvala se Lída, když lord začal uklízet figurky do dřevěné krabice.

„Toť pouze ztráta času byla by, neb partie naše vždy nerozhodně končí. Zřejmě to díky poutu našemu jest, jež umožňuje nám, záměrů toho druhého odhadnouti.“

„Pokud po hře další toužíš, spolu si zahráti můžeme!“ navrhl jí král. „Pokud toho však dovedeš!“

Dívka zaváhala. Dříve hrávala šachy poměrně často, protože, když na ni neměl Ivan čas, zůstávala většinou sama doma a počítač jí byl jediným rozptýlením. Zprvu jí to vůbec nešlo, časem se ale dopracovala dosti slušné úrovně. Nikdy předtím ovšem nehrála naživo. A také si nebyla jistá, zda by její schopnosti stačily na Thranduila.

Glorfindel to víceméně rozhodl za ni, když mlčky začal rozmisťovat figurky zpátky na šachovnici.

„Bílých tobě přenechám, by hra naše hned neskončila,“ pronesl král samolibě.

Lídu to ještě více znepokojilo. Náhle ji napadlo, že pokud Thranduil s Glorfindelem končí vždy remízou, bude styl jejich hry velice podobný. Usadila se na opačnou stranu stolu a zamyšleně si prohlížela figurky před sebou. Na okamžik zalétla pohledem i k Thranduilovi, který si ji pobaveně přeměřoval. V tu chvíli se rozhodla, že prostě musí vyhrát. Obrátila svou pozornost zpět k šachovnici a udělala první tah.

Legolas seděl na posteli a díval se z okna ke hvězdám. Cítil se už zcela v pořádku, ale ještě se mu nechtělo vstát a připojit se k ostatním. Nebyl ještě připravený na setkání s Lidiannou. A nebyl si ani pořádně jist svými city k ní. Jakpak by ji mohl dál milovat po tom, co mu provedla? Jak by jí mohl znovu důvěřovat?

„Quel undome, Legolas (Dobrý večer, Legolasi).“

Princ se ani nenamáhal otočit, jen lehce přikývl na pozdrav. Příchozího to však neodradilo.

„Zdá se, že těžkosti tvé již ustoupily,“ poznamenal Elrond a posadil se na okraj lůžka. „Proč tedy stále zde o samotě dlíš?“

„Neb po společnosti netoužím.“

„Ničí či jen Lidiannině? A trestáš odmítáním tímto sebe či ji?“

To přimělo Legolase, aby se prudce obrátil a upřel na něho své oči. „Čehož tímto míníte, lorde?“

Elrondovy rty se zvlnily v jemném úsměvu. „Jen toho, že lásky její si bezdůvodně odpíráš. Nemyslím si, že by to z pocitu viny kvůli Elanor bylo, neb vědom si jsem, že mezi vámi citů žádných nebylo a ty bys ji pouze z povinnosti za choť svou pojal.“

Princ se hořce zasmál. „Ničeho jiného přec ode mne otec neočekával!“

„Legolasi, věř, že Thranduil chce, bys ty šťasten byl. Však spojením s Lidiannou chyby velké jsi učinil. Kterak tebe cos takého vůbec napadnouti mohlo? Vždyť jsi ji tím téměř o život připravil!“ pokáral ho přísně.

„Učinil jsem toho, neb jsem to za správné považoval!“odvětil princ stručně.

Elronda jeho odpověď neuspokojila. „Přirozené není, by se Eldar k Edain poutali! Jakých citů k ní vlastně chováš?“

Legolas se odvrátil. „Toť pouze záležitostí mou jest!“

„Pravda, však ty by sis raději jist býti měl, když život svůj jsi s jejím svázal.“

„Já jist si jsem!“ téměř odsekl princ.

Lord se zvedl k odchodu. „Opravdu? A proto raději zde setrváváš, než by ses s ní střetl?“ prohodil nenuceně.

Legolas se zamračil.

Lída vycítila svoji šanci. Král hrál sebejistě, až příliš sebejistě a velice agresívním způsobem. Předhodila mu svou dámu a jak doufala, okamžitě ji sebral. Přehlédl přitom, že si odkryl krále a dívka na něj pohotově zaútočila koněm. Thranduil se zachmuřil a uhnul figurkou, avšak ona mu dala střelcem znovu šach. Král byl nucen znovu ustoupit, ale ona ho pronásledovala a on brzy skončil v koutě bez možnosti úniku. Trochu ironické bylo, že pro něj osudný tah byl zrovna veden koněm. Náznak úsměvu na Lídině tváři svědčil o tom, že si toho také povšimla.

„Co soudíte o mé dovednosti s koňmi teď?“ neodpustila si drzou poznámku. Thranduil byl však příliš ohromený, než aby ji plně vnímal. Zato si velice dobře uvědomoval Glorfindelův dušený smích.

Dívka se rozhodla, že bude moudřejší vyklidit pole, a tak popadla svou knihu, popřála oběma ellyn dobrou noc a rychle opustila místnost. Jakmile za ní zapadly dveře, Glorfindel propukl ve veselý řehot.

„Dina, Glorfindel (Zmlkni, Glorfindele)!“ zavrčel varovně Thranduil.

Stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Bylo zřejmé, že Lidiannu jako svého soupeře značně podcenil a to zpečetilo jeho osud. Ale kdo mohl tušit, že dovede tak mistrně hrát šachy? Král se natáhl pro svou číši a s nevěřícným zakroucením hlavy ji naráz vyprázdnil.

Lída se opírala lokty o stůl a bez zájmu se vidličkou rýpala ve své snídani. Veškerá chuť k jídlu ji opustila, sotva do jídelny vstoupil Legolas. Tiše pozdravil a aniž by jí věnoval byť jediný pohled, usadil se naproti svému otci. Ten se na něj tázavě zahleděl.

„Jsi již silným dosti, bychom ihned odjeti mohli?“

Dívka k nim vzhlédla a lehce se zamračila, než opět sklonila hlavu. Princ mlčky přikývl. Vzal si z mísy hrušku a pustil se do ní.

„Nač chvatu tohoto?“ zajímal se Glorfindel.

„Neb záležitostí neodkladných v Eryn Lasgalen mám,“ odvětil král vyhýbavě. „Navíc pohostinnosti tvé jsme již přespříliš zneužívali.“

Zlatovlasý lord jen stěží skryl svůj úsměv. Dobře znal pravý důvod Thranduilova spěchu. A tím rozhodně nebyly žádné povinnosti nýbrž Elrondova přítomnost. Král nemohl tohoto lorda ani vystát a Elrondův vztah k němu byl podobný. Při jejich posledním setkání musel zabránit blížícímu se souboji a rozhodně nehodlal připustit, aby se to opakovalo. To ovšem neznamenalo, že si je kvůli tomu nemůže oba dva dobírat.

„Zarmucujícím jest, že o společnost vaši příjemnou tak brzy přijdeme. Není-liž pravda, Elronde?“ pronesl s naprosto vážným výrazem.

Dotyčný lord cosi nesrozumitelného zamumlal, znělo to téměř jako zaklení. Thranduil se trochu křečovitě pousmál. „Vyhnutí není, meldir (příteli).“

Lídě se sevřelo srdce úzkostí. Nechtěla se ještě vrátit do Eryn Lasgalen! Líbilo se jí tady u Glorfindela, který se k ní choval tak mile. Panovala tu příjemná atmosféra, i přes neustálé spory mezi Elrondem a Thranduilem, a ona se tu cítila sebejistě a bezpečně. Pak ji napadlo, že v paláci bude mít snad konečně příležitost si s Legolasem o všem promluvit. Jen doufala, že ten bude ochoten ji vyslechnout...

„Pokud již pojedla jsi, Lidianno, do něčeho teplejšího převléci by ses měla, bys cestou nenastydla,“ vyrušil ji z úvah Glorfindelův laskavý hlas.

Poslušně se zvedla a opustila jídelnu. Netušila, že princovy bystré oči ji provázely až ke dveřím. Na jeho tváři se nezračil ani náznak jakýchkoli emocí, avšak v jeho pohledu bylo tolik zmatku, bolesti a touhy, že z toho Thranduila až zamrazilo.

„Ona toho přec pouze z přátelství učinila. Tobě ublížiti v úmyslu neměla, neb velice na tobě jí záleží. V srdci svém o tomto pochybností nemáš, proč jen mu promluviti bráníš?“

Legolas nemohl uvěřit, že jeho otec pronesl něco takového. Asi by ho měl jeho zájem těšit, ale bylo tomu právě naopak. Ponižovalo ho, že byl král opět svědkem jeho slabosti. S omluvou se raději odebral do svých komnat, aby se přichystal na cestu.

„Konečně jako otec ses zachoval. Jen doufám, že pouze u pokusu tohoto nezůstane!“ okomentoval Thranduilovu snahu Glorfindel. Vysloužil si za to králův posmutnělý úsměv.

Po zbytek snídaně nepadlo už ani slovo a všichni tři ellyn se brzy vzdálili, aby se za necelou hodinu znovu sešli na nádvoří. Když se dostavila Lída ve svých kožešinou lemovaných šatech, Thranduil s Legolasem zrovna vyváděli své koně. Nerozhodně se zastavila. Strachovala se, s kým bude nucena jet tentokrát, ale její obavy se rozplynuly, když Glorfindel zapískal a ze stájí vyběhla Rochelle a zamířila si to rovnou k ní. Dívka ji láskyplně pohladila, všimla si přitom, že má přes hlavu přetaženou lehkou provazovou uzdu. Glorfindelovi neušlo její překvapení.

„Toť proto, by se tobě na ní lépe jezdilo,“ vysvětloval. „Pokud ji tedy jako dar od přítele přijmeš.“

Lída se na něho s úžasem podívala. „To přece nejde...“ namítla chabě.

„Pročpak ne? Vždyť i Rochelle se již rozhodla. Na tobě nyní jest, bys jí dle zvyku našeho jména dala.“

„Nač kůň jí bude, když na něm jezditi nedovede?“ ušklíbl se Elrond.

Dívka k němu na okamžik zalétla pohledem, než sklopila své oči k zemi. Jeho poznámka ji ranila a ačkoliv se snažila přijít na nějakou pádnou odpověď, nic ji nenapadalo. Zcela nečekaně jí přišel na pomoc sám král.

„Jist si jsem, že ona vbrzku na koni lépe než ty jezditi bude, vždyť již nyní rychleji než ty sesedá!“ prohodil suše.

Glorfindel, který byl svědkem jejího posledního výkonu, potlačil pousmání. „Kterak jí tedy říkati budeš?“ otázal se.

Lída se zamyslela. Náhle se jí vybavily Erestorovy hodiny historie, kde probírali elfské rody.  Konkrétně si připomněla jedno jméno...

„Elros,“ pronesla s nevinným výrazem. „Dokonale se to k ní hodí.“

Reakce ellyn na její volbu byly různé. Elrond střídavě rudl a bledl, několikrát otevřel ústa, aby promluvil, avšak nevypravil ze sebe ani slovo. Thranduil si dlouze odkašlal, koutky úst mu podezřele cukaly. Glorfindel se tentokrát nesnažil zakrýt své pobavení a vyprskl smíchy. Zato Legolas si dívku jen zamračeně přeměřoval.

„Toť urážkou rodu mého jest!“ vyrazil ze sebe nakonec Elrond pobouřeně.

Lída na něho pohlédla s hraným údivem. „Čím jsem Vás urazila, lorde Elronde?“

„Nepředstírej, že známo tobě není, že bratr můj se Elros jmenoval!“ pokračoval podezíravě.

Dívka se zatvářila zkroušeně. „To jsem netušila, opravdu. Pokud si to přejete, vyberu jí jiné jméno.“ Tázavě se na něj zadívala.

Tmavovlasý lord ji ještě chvíli podroboval svému zkoumavému pohledu, ale když ani tehdy neuhnula očima, došel k závěru, že to byla opravdu jen náhoda a zastyděl se za svou přehnanou reakci.

„Toho netřeba, Elros vskutku jména krásného jest,“ přinutil se k úsměvu, který Lída opětovala.

Král se mezitím vyhoupl na Morelena. „Nuže soudím, že odjezdu našemu již pranic nebrání!“

Legolas následoval jeho příkladu a pak se proti své vůli ohlédl, aby se přesvědčil, zda dívka zvládne sama nasednout. O to se však už postaral Glorfindel, který ji na Elrosin hřbet galantně vysadil. Na rozloučenou jí políbil ruku.

„Sbohem, Glorfindele,“ zašeptala se slzami na krajíčku. „A děkuji ti za všechno, cos pro mě udělal. Budeš mi chybět...“

Sevřel její chladnou dlaň ve svých. „Vždyť se zas jistě vbrzku setkáme,“ utěšoval ji. „A kdybys pomoci potřebovala či útočiště hledala, věz, že u mne vždy obojího nalezneš.“

Princ pevně semknul rty. Nevěděl, co mu vadí víc, zda Glorfindelovo blízké přátelství s Lidiannou nebo její očividná náklonnost k němu. Netrpělivě pobídl Celebra do trysku a ten se proti takovému nezvykle nevlídnému zacházení ohradil hlasitým zařehtáním.

Král nechápavě hleděl za svým synem. Teprve když se otočil a spatřil Lidiannu s Glorfindelem zabrané do zjevně důvěrného rozhovoru, začalo mu svítat.

„Lidianno, již času nejvyššího k odjezdu jest!“ přerušil nezdvořile jejich loučení. Počkal, až se k němu dívka připojí, a pak sám vyrazil.

Než zcela zmizeli z dohledu, pozvedl ruku v němém pozdravu a vyslal ke svému příteli stručnou výtku.

*Tys tomu tedy dal!*

Odpověď obdržel okamžitě.

*Mám snad syna tvého o svolení žádati, kdykoliv s Lidiannou hovořiti chci?! Ona se chotí jeho státi má, však to neznamená, že on život její vlastní a ona mu zcela na milost a nemilost vydána jest! A on by si tohoto raději rychle uvědomiti měl!*

*On přec chotěm jejím bude, což mu práva o ní rozhodovati dává!* namítl Thranduil.

*Znamená to, že ona práv žádných míti nebude?* opáčil Glorfindel ledově. *Opravdu podivné postavení ženy v království tvém mají! Upřímně doufám, že sestra má si tam chotě nenajde, neb dopustiti bych nemohl, by v podmínkách takovýchto žila, a i proti vůli její bych ji odtamtud odvézti musel!*

Po zmínce o Nimloth král raději co nejdříve ukončil jejich spojení, aby Glorfindel nezahlédl obraz, který mu nevyhnutelně vyvstal v mysli...

Krásný obličej orámovaný dlouhými stříbrnými vlasy třpytícími se ve světle svíček, obrovské fialkové oči, které si ho okouzleně prohlížejí, a lehce pootevřená ústa jakoby žadonící o políbení...

Thranduil si byl naprosto jist, že tento výjev by jeho přítele ani v nejmenším nepotěšil.