XIV. kapitola

    Glorfindel opatrně položil Legolase na lůžko a rychle rozřezal halenu na jeho zádech, aby zjistil rozsah poranění. Při pohledu na ošklivě podlité, krvácející rány ho zamrazilo. Dal si přinést horkou vodu, bylinky a čisté plátno a ihned začal s ošetřováním. Princ se během celé té bezpochyby bolestivé procedury téměř ani nepohnul, jen občas cosi nesrozumitelného zamumlal, zachvácen silnými horečkami. Lord se ho snažil přivést k vědomí, ale on jen na okamžik otevřel oči, aby je vzápětí zase odevzdaně zavřel.

„No tak, Legolasi, bojuj přec!“

Glorfindel se obával nejhoršího. Připadalo mu, že Legolas nemá vůbec vůli žít. Zkoušel se svou myslí spojit s králem, aby ho o tom zpravil, avšak marně. Raději proto vyslal posla, aby jeho a Elronda co nejdříve přivedl.

Lídu probudilo hlasité bušení na dveře. Poněkud omámeně se posadila na okraj postele, srdce se jí na zlomek sekundy zastavilo, jen aby se vzápětí prudce rozbušilo v bláhové naději, že je to Legolas. Když po jejím vyzvání vešel dovnitř akorát Erestor, neubránila se zklamání.

„Král mne pro tebe posílá! Přivésti tebe mám bez meškání,“ sdělil jí stručně důvod své návštěvy.

Zmocnila se jí zlá předtucha. „Proč mě chce vidět?“

„Toho zakrátko tobě sám ozřejmí! Následuj mne!“

Dívka se chtěla nejprve převléknout, ale on jí to nedovolil. Kráčel ráznými kroky bez jediného ohlédnutí a ona měla co dělat, aby mu stačila. Mlčky prošli dlouhou chodbou do západního křídla paláce až ke královským komnatám, před nimiž se zastavili. Její úzkost ještě zesílila, když Erestor zlehka zaklepal a hned nato ji jemně postrčil kupředu.

„Vejdi, král tebe již očekává!“

Vrhla na něj krátký zoufalý pohled, než se zatajeným dechem vstoupila. Dveře se za ní tiše zavřely a ona byla uvězněna sama v jedné místnosti s králem Thranduilem. Seděl u prostřeného stolu v rohu, zčásti skrytý jejímu zraku velkým devítiramenným svícnem.

„Hama ar‘ mata yassen amin (Posaď se a pojez se mnou)!“ nařídil jí panovačným tónem.

Nejistě usedla naproti němu. Thranduil bez dalších slov uchopil příbor a dal se do jídla. Panovalo tam tíživé ticho, každý zvuk působil nepřirozeně hlasitě. Dívka se přinutila sníst pár soust, ale pak složila ruce do klína a upřela oči před sebe na stůl.

„Nechutná tobě snad?“

Jeho hluboký hlas ji vylekal. „Děkuji, ale nemám hlad.“

„Možná víno přijde tobě k chuti lépe.“

Naplnil její číši. Ze slušnosti se jí chopila a její pohled bezděčně zalétl ke králi. Upřeně ji pozoroval s lehkým úsměvem na rtech, který se ale nikdy nedotkl jeho očí.  Ty byly chladné jako led, plné pohrdání a nenávisti. Podivně se leskly ve světle svící. Přeběhl jí z toho mráz po zádech. Její ruka se zachvěla a z poháru vyšplíchlo trochu červeného vína na stůl. S hrůzou se dívala, jak zvolna odkapává na zem. Bylo tak rudé... jako krev! Krev stékající dolů z Legolasových zad!

Nedokázala se již déle ovládat, z očí jí vytryskly palčivé slzy.

„Nač ten pláč?“ zeptal se Thranduil ostře.

„Mám strach o Legolase,“ zašeptala roztřeseně. „Prosím, povězte mi, je v pořádku?“

Vypadalo to, že její otázku očekával. „Na něho mysliti měla jsi, když činů svých jsi konala! Však následky provinění svého, jež on snášeti nucen jest, stále ještě zmírniti můžeš!“

Nezaváhala ani na okamžik. „Co mám udělat?“

Král zachytil v jejím hlase náznak naděje. Nahnul se k ní blíž, koutky jeho úst se zvedly ve spokojeném úsměvu. Připomínal jí velkou šelmu připravenou k útoku.

„Pokud ty se mnou dnes lože mého sdíleti budeš a já spokojen budu, mohlo by to hněv můj utišiti!“

V šoku vyskočila ze židle. „Jak po mně můžete něco takového chtít?“ Krev se jí nahrnula do tváří. Nevěřícně na něho zírala.

Thranduil se opět pohodlně opřel. Její rozrušení na něho nemělo sebemenší účinek. „Neměla bys tentokráte více na Legolase než-li na sebe mysliti?“ otázal se krutě.

Zabolelo ji to, ale stále ještě se nemohla vzpamatovat. „Nemyslím si, že by se mu líbilo, co mi tu navrhujete!“

„A ty mu toho snad vyprávěti hodláš?! Čehož špatného na tom jest, když mu toho pomoci může?“ Znělo to vcelku přesvědčivě.

„Jak bych s něčím takovým mohla žít?“ vyhrkla.

Zamračil se. „Kterak tak sobeckou býti můžeš?! On života svého nasadil, by tebe před Gobliny ochránil, však když nyní sám pomoci tvé potřebuje, ty schopna jsi pouze na sebe mysliti!“

„Copak není jiný způsob, jak bych mu mohla pomoct?“ Byla zoufalá. S něčím takovým přece nemůže souhlasit! Nebo snad ano? Udělalo se jí slabo. Ztěžka se opřela o okraj stolu.

„N’uma (Ne).“ Nelítostně se na ni díval. „Nuže jaké odpovědi mi dáš?“

Pocítila téměř hmatatelný strach. Chtěla prosit o slitování, ale věděla, že královo srdce nelze obměkčit. Pochybovala, že vůbec nějaké má. V duchu si představila Legolasovu pohlednou tvář, jeho citlivé modré oči a něžný úsměv. Zdáli jakoby slyšela jeho uklidňující melodický hlas. Vybavily se jí nádherné okamžiky, které spolu prožili, cituplná slůvka, která jí šeptal, a pocit dokonalého souznění, jenž se jí zmocňoval, když byla v jeho blízkosti. Nelitovala, že pomohla Ivanovi utéct, ovšem cena, kterou za to musela zaplatit, byla vysoká. Nemohla zapomenout na princův zraněný pohled, vědomí, že ho využila a zradila, ho změnilo v chladného cizince. Jeho nepřátelská slova jí způsobila takřka fyzickou bolest. Jak si o ní může myslet, že by mu chtěla úmyslně ublížit? Copak neví, co k němu cítí? Najednou jí bylo zcela jasné, co musí učinit.

„Amin weera (Souhlasím),“ pronesla hrdě a pohlédla králi Thranduilovi přímo do očí. Snažila se, aby to vyznělo sebejistě, ale uvnitř byla skoro paralyzovaná hrůzou. Jeho pobavený úsměv jí prozradil, že ho neoklamala.

Povstal, uchopil svícen ze stolu a mlčky jí nabídl rámě. Jako ve snách se nechala odvést do jeho ložnice. Dominovala jí obrovská postel s nebesy podpíranými krásně zdobenými sloupy. Vínově rudé podušky a velké množství polštářků všech možných tvarů a odstínů červené jakoby zvaly k odpočinku. Kéž by tu s ní teď byl Legolas! zasnila se. Představila si, jak ji přináší v náruči a opatrně pokládá na lože. Pak se k ní sklání, jeho jemné ruce něžně hladí její ramena a jeho rty nedočkavě vyhledávají její –

Zastavili se. Thranduil odložil svícen na nízký kulatý stolek a pohodlně se usadil do jediného křesla v místnosti. Dívka, probraná ze svého snění do bezútěšné reality, stála rozpačitě před ním s hlavou skloněnou k zemi. Nevěděla, co od ní očekává.

„Helta lle (Svlékni se)!“ poručil jí stroze.

Upřela na něho prosebný pohled, ale slitování se nedočkala. Zatnula tedy zuby a chvějícíma se rukama začala rozvazovat šněrování šatů. Ještě nikdy se necítila tak ponížená a vyděšená. Aniž by si toho byla vědoma, z očí se jí vyřinuly slzy. Nejraději by na místě umřela, jen aby to nemusela snášet dál.

Král pozorně sledoval každičký její pohyb. Vypadala překvapivě půvabně, ačkoli její šaty byly pomačkané a špinavé, oči měla zarudlé pláčem a tváře mokré od slz. Nejistýma rukama tahala za tkanici šatů a její drobné tělo se chvělo potlačovanými vzlyky. Thranduil byl se sebou spokojen. Konečně se mu podařilo zlomit její vzdor a přimět ji k pokoře a poslušnosti. Nemohl se už dívat na to, jak si dělá, co se jí zlíbí, a Legolas jí to toleruje. Stále ještě je králem Eryn Lasgalen on a ona by to raději měla vzít na vědomí a náležitě se podle toho chovat!

Kupodivu ji však nedokázal tak docela odsoudit. Neboť ač si to nerad přiznával, líbilo se mu, jak Legolase na nádvoří bránila. Její čin byl sice pošetilý, ale přesto vyžadoval jistou dávku odvahy. A nyní je dokonce ochotná se pro něho obětovat! Překvapilo ho to, rozhodně nečekal, že bude s jeho podmínkou souhlasit. Chtěl jen svému synovi ukázat, že s touto dívkou marní čas, že ona nikdy nebude jeho city opětovat. Ovšem teď se zdálo, že se mýlil. Měl by to celé hned zastavit, vždyť už ji vytrestal dost, ale z neznámého důvodu stále otálel.

Legolas těžce oddechoval, na jeho bledém čele se leskly krůpěje potu. Tělo měl v jednom ohni, obvazy na jeho zádech byly nasáklé krví a jeho horečnatá mysl plná děsivých výjevů. Spatřil v nich Lidiannu v králově ložnici, jak se před ním pomalu svléká. Neviděl jí do tváře, ale jeho otec se tvářil nadmíru spokojeně.

Ne! Zazmítal sebou, aby tu představu zahnal.

Glorfindel zaslechl tiché zasténání a pospíšil rychle k princi, jenž sebou divoce házel ze strany na stranu s utrápeným výrazem ve tváři. Rány na jeho zádech se opět otevřely a bílé prostěradlo pod ním zrudlo krví. S obtížemi se mu do něho podařilo vpravit trochu uspávacího lektvaru, než začal znovu ovazovat jeho zranění.

Legolas upadal do hlubokého bezesného spánku. Bolest byla nyní nesnesitelná, a tak s povděkem vítal blížící se bezvědomí. Vše kolem něho obestřela hustá mlha, která zvolna tlumila jeho muka, a on se chystal do ní ponořit, když tu náhle k němu dolehl slabý hlas volající jeho jméno. Zarazil se. Znal ten hlas... Lidianna!

Toužil poddat se černé prázdnotě, která se ho zmocňovala, její naléhavý tón ho však stále zdržoval. Chtěl ho ignorovat, ale ačkoli jí na něm nezáleželo a tolik mu ublížila, přesto nemohl zůstat lhostejný k tomu volání. Jeho srdce jí vyšlo vstříc a bojovalo proti rostoucí otupělosti.

Princ pomalu přicházel k sobě. Mlha se rozplynula a bolest ho opět zasáhla v plné síle. S vytřeštěnýma očima zalapal po dechu. Sevřel roh přikrývky v pěsti a pevně stiskl zuby. Snažil se soustředit. Jeho dýchání se postupně zklidňovalo. V jeho myšlenkách vyvstal obraz rozkvetlých zahrad Lórienu, nyní opuštěných, ale možná právě o to krásnějších. Byl v nich však i určitý smutek, jakoby se jim stýskalo po Eldar, kteří se o ně starali. Zdobené altány a kašny téměř úplně zmizely pod změtí úponků a lístků, vládlo tu naprosté ticho. Lidianna k němu beze spěchu přicházela, v jejích smutných očích vyčetl míru jejího duševního utrpení. Objal ji a dovedl až pod obrovský zlatě kvetoucí mallorn, kde se usadili naproti sobě. Zlehka položil svou pravou ruku na její srdce, očima se vpíjel do těch jejích. Okamžitě ho pohltila její bolest. Bez zaváhání ji převzal na sebe...

Lída si zdráhavě svlékla zelené svrchní šaty a nechala je sklouznout na zem. Zůstala jen v bílé spodničce ušité z jemného poloprůsvitného materiálu, který nijak neskrýval křivky jejího těla. Odevzdaně začala rozepínat háčky na živůtku. Cítila se neskutečně, jako by se tohle dělo někomu jinému a ona jen přihlížela. Hlavu měla podivně lehkou, myšlenkami byla daleko odsud. V nich se procházela s Legolasem nádhernými, ale neudržovanými zahradami, láskyplně ji objímal kolem pasu a ona se cítila naprosto bezpečně. Na nebi se rozsvěcovaly první hvězdy, vzduch byl vlahý a prosycený čarovnou vůní květů. Dovedl ji až pod obrovský zlatě kvetoucí strom a usedl pod něj. Se zasněným výrazem k ní v němém pozvání vztáhl obě ruce. Usmála se na něj a vrhla se mu do náruče...

Thranduil si povšiml, jak Lidianně klesly ruce volně podél těla. Na tváři se jí usadil nepřítomný výraz, oči měla jakoby zastřené touhou a na rtech jí pohrával nepatrný náznak úsměvu. Najednou zakolísala. Přiskočil akorát včas, aby ji zachytil. Přivinul ji k sobě, její tělo povolně spočinulo na jeho. Působila omámeně. Zhluboka vdechl její sladkou vůni. Její kůže byla na dotek horká a sametově hebká. Neodolal náhlému impulzu a pohladil obnaženou linii jejích ňader. Nebránila se. Proti své vůli se sklonil a vášnivě se zmocnil jejích úst.

Dívka sevřená v jeho mocném objetí sebou trhla, jako kdyby se právě probudila z transu. Doširoka rozevřené oči se jí naplnily děsem, začala sebou divoce zmítat. Silně s ní zatřásl, aby ji přivedl k rozumu. V panice pozvedla ruku k jeho obličeji a bez rozmýšlení mu do něj vší silou zaťala nehty. Prudce ji od sebe odstrčil a cítil, jak mu z dlouhých tržných ran vytéká horká krev. To ho rozlítilo. Pěstí ji tvrdě zasáhl do brady, upadla na zem, kde zůstala bezvládně ležet. Zachvácen jakýmsi šílenstvím ji zvedl a hrubě s ní mrštil na postel. Potom ze sebe strhl halenu a v mžiku přikryl její tělo svým.

Držel ji něžně v náručí, jednu ruku měl ovinutou kolem jejího pasu, zatímco ta druhá spočívala na její hrudi. Sledovala ho obrovskýma důvěřivýma očima, z nichž se již vytratily stopy hrůzy. Nyní z nich vyzařovala vděčnost. Otevřela ústa, aby něco řekla, když náhle se na její tváři objevil výraz naprostého děsu. Chtěl ji uklidnit, ale ona se mu vytrhla a zmizela.

Zůstal sám. Zavřel oči a napnul své síly, aby udržel jejich duševní kontakt. Cítil ji daleko, přesto byl schopný přejímat její emoce. Jejich intenzita se stupňovala, až měl pocit, že je již nedokáže unést. V tom všechno naráz ustalo.

Princ zmateně otevřel oči. Nejdřív si myslel, že ztratil spojení, vzdáleně však stále vnímal Lidianninu přítomnost. Jenže vůbec nereagovala na jeho dotyk. Pokoušel se vstoupit hlouběji do její mysli, pokaždé ale narazil na černou nicotu. Znepokojilo ho to. Co jen se mohlo stát?

Glorfindel zpozoroval Legolasův neklid. Jeho prsty byly křečovitě zaťaté do přikrývky, čelist měl pevně sevřenou a na tváři se mu zračilo veliké napětí. Znepokojeně se dotkl jeho rozpáleného čela. Horečka mu mezitím ještě stoupla a lord pod svými prsty vycítil jeho duševní úsilí. Obával se o jeho život. Svařil proto silné byliny, přimíchal léčivé soli a tento nápoj ho přinutil vypít.

Legolas to skoro ani nezaznamenal. Veškeré jeho vědomí bylo soustředěno na Lidiannu. Pomalu začínala zase reagovat. Zbavil ji její bolesti a přimknul se k ní ještě těsněji. Jejich bytosti splynuly, jejich mysli se prolínaly. Pohltil do sebe veškeré její utrpení a vynesl ji daleko od všeho, co by ji mohlo zranit, až mezi zářivé hvězdy. Vznášeli se volně prostorem, čas jakoby přestal existovat.

Znenadání se před nimi objevil hrozivý černý vír. Princ mu zkoušel uniknout, ale byl nemilosrdně vtažen dovnitř. Jeho poslední myšlenkou bylo, že nestačil přerušit spojení s Lidiannou. Pak ho pohltila prázdnota.

Lída se pozvolna probírala z mrákot. Nemohla popadnout dech. Hlava jí pulzovala tak silnou bolestí, až měla pocit, že se jí snad rozskočí. S námahou otevřela oči. Vše bylo jakoby ponořené do mlhy. Ležela na posteli a královo mohutné tělo ji nemilosrdně drtilo pod sebou. Cítila jeho ruku na svém ňadru a druhou, jak jí vyhrnuje sukni. Nebránila se, skoro to ani nevnímala. Celou ji spalovala podivná horečka, byla tak unavená a slabá. Už si jen přála, aby to skončilo a ona mohla spát. Navždy.

Náhle se jí však zmocnil pocit, že to ještě nemůže vzdát, že ještě musí něco udělat. Ale co? Usilovně se snažila na to přijít.

Legolas! Ještě mu přece nestačila říct, jak je jí to všechno líto a jak moc pro ni znamená! Ale síly ji kvapem opouštěly. Uvědomila si, že už nebude mít příležitost, aby mu to sama pověděla. Že se nic z toho nikdy nedozví.

„Prosím...“ Její slabý hlas byl jen o trochu hlasitější než šepot.

Thranduil ji přesto zaslechl. A cosi v tom naléhavém tónu ho vrátilo zpátky do reality. Odtáhl se a s hrůzou si uvědomil, co se právě chystal učinit. Zděšeně zíral na Lidiannu. Obličej měla mrtvolně bledý, jen na bradě se jí rýsovala ošklivá podlitina. V jejích nepřirozeně velkých očích spatřil paniku, jenže kupodivu ji nezpůsobil on.

„Lidianno!“ Nevěřícně zavrtěl hlavou.

V tom jediném slovu rozpoznala jeho vlastní bolest, úděs i lítost. Ale nic z toho nyní nebylo důležité. S vypětím posledních sil položila svou rozpálenou ruku na jeho předloktí.

„Řekni mu... že...“ Její paže klesla bezvládně zpět na postel.