XCII. kapitola

    Lidiannin zděšený výkřik, když spatřila tu rychle se šířící rudou skvrnu, se mísil s Valovým škodolibým smíchem, zatímco se s uspokojením pásl na bolesti, tak jasně vepsané v princových jemných rysech.

„Ty raděj o milost žadoniti začíti bys měl... a já možná života tvého ušetřím...“ prohodil, ačkoli dobře věděl, že Legolasova hrdost mu něco takového nedovolí.

Ostatně ta dívka mu k tomu beztak nedopřála příležitost, když k němu bez ohledu na vlastní bezpečí přispěchala a zhrozeně zírala na jeho zakrvácený bok. „Ach bože... tohle vůbec nevypadá dobře... musíme tě co nejdřív dostat k léčiteli!“ vyhrkla a hned se také chystala rozběhnout za lordem Elrondem, jen kdyby ji Námo pohotově nepopadnul za ruku.

„Toť zcela zbytečným jest, rána ona zas toliko hlubokou není! Však pokud ty přesto obav o život jeho si činíš, pročpak ty sama jemu nepomůžeš?“ vybídnul ji potměšilým tónem, neboť navzdory tomu, co říkal Manwëmu, nepředpokládal, že by k něčemu takovému byla svolná.

„Já?“ zatvářila se ještě vyděšeněji než předtím. „Já přece nevím, jak něco takového správně ošetřit!“

„Však toho též zapotřebí není. Plně postačí, když ty skrze pouto, jež ty s Legolasem sdílíš, síly jemu předáš, neb Eldar zranění jejich dosti dobře se hojí, pokud duše též zasaženo nebylo,“ poučil ji Námo blahosklonně, pro jednou skrývající svůj škodolibý úsměšek, zatímco netrpělivě očekával dívčinu reakci, od níž si sliboval, že to drzé princátko raní ještě hůře než jeho zbraň. Před Manwëm však své pocity samozřejmě neutajil.

Čehožpak ty tímto docíliti chceš? nezamlouvalo se Valovi ani v nejmenším jeho počínání. Vždyť ty přec víš, že úspěchu poslání jeho i na ní závisí... tak pročpak ještě více rozděliti se je pokoušíš?!

Já toliko pravdy sladké dobrati se chci... či snad právě té tebe znepokojuje? Vědomí, že ona jej odmítne? vysmál se Námo jeho obavám. Vždyť stále tu Glorfindel jest a ten nás nikdy předtím nezklamal... tak načpak starostí si činíš?

Tys horliv dosti, bys Glorfindela ze světa našeho odcházeti zřiti mohl! Natolik, až já uvěřiti se zdráhám, že ničeho dalšího tím nesleduješ! pojal Manwë ihned jisté podezření. Pověz mi, cožpak tobě stále pobláznění Niennino vůči němu trnem v oku jest? Vždyť sama možnosti přesvědčiti se měla, že náklonnost její by jemu pouze záhuby přinesla. A toho by ona nikdy nedopustila.

Možná... však nikterak jí to nezbránilo, by jej o pomoc nepožádala! Či ty mně snad namluviti bys chtěl, že tohoto vědom si nejsi?! nenechal se Námo tak snadno uchlácholit a Manwë se musel pousmát, třebaže žádné zvláštní veselí v tom nebylo.

Věru pramálo tobě skryto zůstává, není-liž pravda? prohodil, ale když jeho druh zatvrzele mlčel, záhy opět pokračoval. Ano, ona šampionem svým jej jmenovala... však navzdory schopnostem jeho já pochybností mám, že on by proti Ulmovi v boji uspěti mohl...

Však zcela vyloučiti toho nelze! nemínil se s takovou vágní útěchou spokojit Námo. Obzvláště poté, co tys mu tajemství jistého vyzradil... Byl bys ostatně tak laskav a vyjevil mi, kterakpak pošetilosti podobné dopustiti ses mohl?! Když já ohně balrogova, jenž jej kdysi zahubil, v nitru jeho ponechal, pak proto, bychom jej coby zbraně proti nepříteli použíti mohli, pokud ten by snad opět kdy povstati měl! Však nikdy toho k obohacení jeho osobnímu sloužiti nemělo!

Ty mně snad vyčítati hodláš, že soucitem k aktu milosrdenství pohnouti jsem se nechal?! optal se Manwë o něco ostřeji, aby dal Námovi jasně najevo, že takový tón mu nemíní trpět. Když tys konáním svým do vůle Ilúvatarovy zasahoval, toho dle soudu tvého zcela v pořádku bylo?! Že tys v rozmaru svém chvilkovém života Glorfindelova nadosmrti krutě poznamenal, toho tobě omluvitelným připadá?! Neb ač on o daru tvém pochybném ničeho vědom si nebyl, přesto v nitru svém cítiti musel, že čehos s ním v nepořádku jest! Však toho tebe nikterak netrápí, že?! obořil se na něj ještě důrazněji, ale jako povětšinou se jeho výtka naprosto minula účinkem, protože Námo si ani na okamžik nepřipouštěl možnost, že by snad pochybil.

Kdyby nepřítel náš společný opět se objevil, pak ty bys nepochybně odlišně hovořil a za prozřetelnost mou bys mně vděčen byl! odsekl, jeho arogance natolik ohromující, že Manwëmu chvíli trvalo, než se zmohl na nějakou reakci.

Jakkoli se toho tobě nezamlouvá, Legolas vyvoleným oním jest a pokud se Glorfindelovi díky zásahu tvému zvítěziti podaří, pak toho coby lekce bráti můžeš, že do konání Ilúvatarova neradno vměšovati se jest! pronesl mrazivě a aby se ujistil, že se jejich vyvolený svého poslání vůbec dožije, vzal na sebe hmotnou podobu a aniž by svému druhovi věnoval byť jediný pohled, rovnou zamířil k Lidianně, která se tvářila tak ustaraně, že o ní i přes Námovo přesvědčení neměl důvod pochybovat.

„A jste si jistý, že to bude stačit?“ ujišťovala se akorát, když jí vysvětlil, jak může Legolasovi pomoct, a skutečnost, že ani na okamžik nezaváhala, ho přiměla se potěšeně pousmát. Stále ještě tu byla pro ty dva naděje!

Jenže dlouho mu ta radost nevydržela, protože k jeho neskonalému překvapení to byl právě princ, který s tím nebyl srozuměn. „Tohoto já tobě nedovolím, neb nebezpečí přílišnému by toho tebe vystavilo!“ prohlásil rezolutně a kdyby jeho odmítnutí nebylo náhodou dostačující, pro jistotu se od své chotě ještě odtáhnul, na což Námo zareagoval pobaveným zasmáním.

„Hleďme jej, kterak pomoci od družky své přijmouti se zdráhá! Zřejmé jest, že ona důvěře jeho prazvláštní se netěší... a nikoliv bezdůvodně!“ neodpustil si jízlivou poznámku a když spatřil, jak se Manwë nespokojeně kaboní, potěšilo ho to ještě víc. „Možné však též jest, že jemu v tom pouze pýchy jeho zbraňuje... Vždyť ona ženou pouhou jest... kdos natolik pod úrovní jeho, že by raděj smrt volil, než-li byť jen připustil, že pomoci její jemu zapotřebí! Kdožpak by též hany také dobrovolně vystaviti se chtěl... obzvláště když on otci svému dokázati se snaží, že hrdým naňho býti může!“

„Cože?“ zamračila se ta dívka k jeho uspokojení okamžitě na svého chotě. „Je to opravdu tak? To mnou vážně tolik opovrhuješ, že budeš radši trpět?!“

Mlčel, jen se na ni posmutněle díval těma svýma neskutečně modrýma očima, a tím jí akorát potvrdil, že její rozhodnutí ho opustit bylo správné. Jen udělala zásadní chybu, když s tím zbytečně otálela!

„Pošlu za tebou lorda Elronda! Proti jeho pomoci snad nic namítat nebudeš!“ oznámila mu odměřeně, než se s hlavou hrdě vztyčenou vydala pryč.

„Pročpak otálíš? Cožpak za ní se nevypravíš? Vždyť toliko jsi jí toho pověděti chtěl!“ vybídl Manwë prince, který za ní s nešťastným výrazem hleděl, pro jednou opět zcela rozpolcen svou nerozhodností, za niž se styděl i nenáviděl zároveň. „Běž přec!“ popohnal ho znovu, ale ten jen odmítavě zavrtěl hlavou.

„Všeho podstatného přec již vysloveno bylo... tak načpak úsilím zbytečným času marniti?“ vypravil ze sebe přes zaťaté zuby, ovšem jestli mu tu bolest způsobila Lidianna nebo jeho rána, to nedokázal Manwë rozpoznat, kvůli jeho bláhové zatvrzelosti ho však odmítal tak či onak litovat.

„Cožpak ty chyb svých snad opakovati hodláš? Ona při tobě státi bude, jen když jí zpoznati dáš, že tobě na ní záleží!“ pokoušel se ho ještě přesvědčit avšak marně, neboť princ mu svým zatvrzelým mlčením dal zcela okázale najevo, že se s ním o této záležitosti bavit nemíní.

Ba co víc, on se dokonce choval, jako kdyby tam už žádný z Valar ani nebyl, když se poněkud ztěžka opřel o jeden ze stromů, dlaň přitisknutou na ránu, aby aspoň trochu utlumil proud krve, který se mu z ní řinul, a pohled takřka toužebně upřený kamsi do dáli, třebaže nad čím v tu chvíli rozjímal, po tom se Manwë rozhodl nepátrat.

„Když ty slibu mně dáš, že s ní promluvíš a citů a obav svých jí vyjevíš, pak já Estë požádám, by zranění tvého tebe zbavila. Koneckonců ty přec nerad bys, kdyby čeholvěk poslání tvého ohroziti mělo, není-liž tomu snad tak?“ zkusil s ním ještě manipulovat, ale princ tenhle jeho poslední zoufalý pokus ponechal zcela bez odezvy a promluvil teprve, až když se objevil Elrond.

Tvář toho jindy odměřeného lorda vykazovala značné obavy a i jeho chůze byla chvatnější než obvykle, poznamenaná starostmi, které si o mladého prince podle všeho činil, že oba Valar usoudili, že bude lepší se mu klidit z cesty než vysvětlovat, jak jeho nevlastní syn ke svému zranění přišel.

„Já za nepříjemnost tuto Vám hluboce se omlouvám, heru Elronde,“ pronesl Legolas tiše, jakmile se na jeho pokyn usadil na větrem vyvrácenou kamennou kašnu a nechal někdejšího léčitele, aby prohlédnul a ošetřil jeho probodnutý bok.

K lordově neskonalé úlevě nebyla ta rána zas až tak hluboká, jak se podle vší té krve zprvu obával, a když mu po jejím ovázání ještě pro jistotu předal část své energie, vyhlížel princ takřka, jako kdyby ani žádnou újmu neutrpěl.

Tedy přinejmenším kdyby nebylo oné podivné melancholie, která se usadila v jeho citlivých modrých očích, a o jehož původu neměl těch nejmenších pochyb. Neboť Lidiannin ublížený výraz byl dosti výmluvný a on se jen v duchu strachoval, co se mezi těmi dvěma událo tentokrát, a nakolik závažné jsou rány, které si navzájem způsobili a na které byl – ač léčitelem – naneštěstí zcela krátký.

„Takto nehovoř, Legolasi, ty přec víš, že já tobě pomoci své nikdy bych neodepřel. Třebaže přiznati musím, že tebe ve stavu tomto zříti značně mne bolí,“ pravil Elrond a s lehkým úsměvem na rtech se díval na toho hrdého ellona, pyšný na to, že ač není jeho krve, stejně jsou jistým způsobem spjati a kdyby princ proti tomu ničeho nenamítal, mohl by ho kdykoliv přijmout za svého, se vším, co k tomu náleželo, včetně jeho rodového jména. Jen si nebyl jistý, jestli ten čas už nadešel, zda není příliš ukvapené mu nyní podobný návrh přednést...

Navíc ač jej zavrhnul, stále zde byl... ten tvor... a dokud se mu nedonese zprávy, že je po smrti, připadalo mu nevhodné nabízet Legolasovi místo, které tak dlouho zaujímal.

„Vy nadmíru laskav jste, heru,“ pousmál se princ lehce, avšak chmury z jeho čela ani tehdy nezmizely, a on se přistihnul, že víc než cokoli jiného si přeje vzít ho do náruče a ubezpečit, že všechno bude opět v pořádku, že se na rozdíl od Thranduila postará, aby mu již nikdo neublížil. Prozatím se spokojil aspoň s tím, že mu konejšivě sevřel rameno na zdravé straně, proti čemuž k jeho úlevě princ nijak neprotestoval.

A protože se mu příčilo ho hned zase opustit, přehodil mu přes záda svůj dlouhý plášť a posadil se vedle něj. „Pověz mi, čehožpak přihodilo se a kterakpak tys raněn byl...“ vybídl ho tiše a když mu Legolas přiznal, že měl opět onu pochybnou čest se utkat s Námou, znepokojeně se zamračil.

„Já s Manwëm o tomto si promluvím, neb chování jeho již zcela kontrole jakékoli zjevně se vymyká!“ zahartusil a princ se opět přinutil vykouzlit na svých rtech náznak dalšího úsměvu.

„A Vy vskutku přesvědčen jste, že tím pouze opaku nedocílíte?“ opáčil skepticky a Elrond musel uznat, že na tom nejspíš něco bude.

„Nu, o důvod více, proč tebe do světa Edain co možná nejdříve vypraviti... Ovšem já jist si nejsem, zda ty nyní ve stavu pro cos tak náročného jsi...“ dělal si starosti, ale princ ho ihned ujistil, že bude díky němu v pořádku a připravený se svého úkolu bez prodlení zhostit.

„Ničeho jiného já ni od tebe bych neočekával, stejně jako pochybností nemám, že ty v poslání svém uspěješ,“ pravil lord, jenže namísto povzbuzení měla jeho poznámka spíše opačný efekt, když se princ okamžitě přestal usmívat a v jeho očích se objevil podivný smutek, zřejmě jak podobná slova slýchal v minulosti až příliš často od svého přehnaně náročného otce, jehož požadavky bylo nemožno uspokojit.

„Však i kdybys ty snad kvůli okolnostem nepříznivým selhati měl, ničeho toho na citech mých k tobě nezmění. Ty náklonnosti mé neochvějné vždy míti budeš a já hrdým na tebe za okolností jakýchkoli budu, toho ty mně věř,“ ubezpečil ho rychle, ale k jeho zklamání se princův výraz příliš nezměnil.

„Vy ku mně neskonale laskav jste, heru. A já Vám přislíbiti mohu, že zpět se nenavrátím, dokud Elanor nenaleznu, bych pozdravení jí od Vás vyřídil a o tom se přesvědčil, že ona v pořádku jest,“ zapřísahal se Legolas na oplátku, už jen proto, že stále pociťoval jistý pocit viny za její osud, ať už byl jakýkoli, jelikož kdyby se s ní oženil, jak si to lord Elrond a jeho otec přáli, mohla dosud dlít v Edheldoru, v bezpečí a obklopena svými lidmi. Zatímco takhle... kdoví kde jí byl vůbec konec!

A Elrond musel myslet na totéž, neboť se na něj náhle naléhavě zadíval. Ale když promluvil, rozhodně to nebylo proto, aby ho požádal, že má Elanor přivést zpátky, jak princ očekával, ne na jeho srdci bylo něco docela jiného...

„Legolasi... já zcela jist si nejsem, zda nyní pro toto příležitosti vhodné jest...“ začal lord nezvykle zdráhavě, až to Legolase přimělo lehce nakrčit čelo, neboť ho znepokojilo, co tak závažného si s ním lord přeje probrat. A o chvíli později se zamračil ještě o něco víc, to když mu Elrond přednesl svou nabídku.

„Čehožpak to pravíte, heru?“ ozval se nechápavě. „Vždyť já rodiny jedné již mám.“

„Rodiny?“ zopakoval po něm Elrond s despektem. „Cožpak ty mně snad neporozuměl jsi? Artanis matkou tvou není a nikdy nebyla, tou Celebrían, choť má jest. A ač sňatek tvůj s Elanor se neuskutečnil, tohoto z nás stále příbuzných činí.“

„Já tohoto vědom si jsem,“ připustil k jeho překvapení Legolas. „Ovšem navzdory tomu tu stále ještě otec můj jest, jemuž já láskou a úctou povinován jsem.“

„Povinován?“ pozvedl lord obočí v nesouhlasném gestu. „Věcí těchto ty bys o vůli svobodné nikoliv z povinnosti pociťovati měl. A ač ty toho nyní nepochybně popřeš, neb vychování slušného tobě toho velí, my oba dva víme, že Thranduil jen stěží otcem dobrým tobě byl a náklonnosti, jíž ty zasluhuješ, tobě projevoval.“

A přesně jak předpokládal, pustil se princ ihned do královy obhajoby. „Já na něj stěžovati si nemohu, neb on všeho, čeho jsem potřeboval, mně poskytnul, a pokud on někdy na mě snad tvrdším byl, pak toho proto bylo, by mne disciplíně naučil a na povinnosti mé budoucí připravil,“ prohlásil skálopevně a Elronda se zmocnilo naléhavé nutkání ho popadnout za ramena a důkladně s ním zatřást, aby se probral.

„Ty mýlíš se, neb on toho pouze proto činí, že otec jeho s ním podobně nákladal a on ničeho jiného ni nezná!“ oponoval ostře. „Však ty mně věřiti můžeš, že projevem lásky chování podobné rozhodně není! O čemžpak já tebe přesvědčiti bych si přál, pokud ty přání mého vyslyšíš a jména mého přijmeš. Ostatně nabídky této jsem já tobě již mnohem dříve učiniti měl a já nikdy sobě neodpustím, že od toho odraditi jsem se nechal, neb já věřil jsem, že toho pro všechny lepším bude.“

„Však tomu tak též bylo,“ pronesl Legolas, na jeho rtech mírně lítostivý úsměv. Ne proto, že by si snad přál mít za otce namísto Thranduila Elronda, ale proto, že vždy postrádal mateřskou lásku, kterou nemohlo nikdy nic nahradit. „A stále jest, heru. Či snad Vy pozapomenouti jste ráčil, že to Celebrían sama se mne zřekla? Tak kterak byste ji nyní přinutiti chtěl, by mne coby syna svého přijala? By mne milovala?“

Na tohle Elrond nedokázal hned odpovědět a zatímco marně tápal, princ se na něj mlčky díval a snad poprvé ho napadlo, jak osamělý ten lord musí ve skutečnosti být. Ale přestože s ním soucítil, ani tak nemohl jeho návrh přijmout.

„Vy cti nesmírné mně tímto prokazujete a já i proto nabídky Vaší si cením, neb velkorysosti Vaší dokazuje. Ne každý lord by se hrnul, by bastarda do rodiny své přijal,“ poděkoval Elrondovi a když ten vypadal, že hodlá něco namítnout, nejspíš zaprotestovat proti tomu označení, hned zase pokračoval. „Však kterak já prve jsem pravil, rodiny své již mám, a tak vskutku ničeho zde není, o čemžpak bychom my dva v záležitosti této spolu hovořiti mohli.“

Jeho tón byl natolik rezolutní, že Elrond déle nenaléhal, pouze s tichým povzdechem svěsil hlavu, aby princ neviděl, jak velmi ho svým odmítnutím zarmoutil. Tomu však jeho rozpoložení přesto neuniklo. Krátké zaváhání, než se zlehka dotkl lordovy paže, a když k němu zdráhavě vzhlédl, věnoval mu další ze svých letmých úsměvů.

„Já otce dalšího nepotřebuji, však pokud přítelem nazývati bych Vás směl, pak šťastliv budu,“ navrhnul nesměle a Elrond, ač stále zasmušilý, ho okamžitě ujistil, že s jeho přátelstvím může samozřejmě počítat, neboť ho beztak již dávno má a na tom nic nemění ani jeho nynější rozhodnutí.

„Tomu rád jsem. A rovnou bych si Vás coby přítele svého o pomoc požádati dovolil. Neb znalostí Vašich by úkolu mého značně usnadniti mohlo, a proto velmi ocenil bych, kdybyste mně čehokolvěk o místu, jež já zanedlouho navštíti mám, a obyvatelích jeho sděliti mohl,“ soustředil se princ opět plně na své poslání, vše ostatní pro tu chvíli docela zapomenuto.  

I Elrond se k tomu s obtížemi přiměl, třebaže se neubránil, aby zároveň nepřemítal, čím by ještě dokázal princův postoj změnit, neboť se dosud nesmířil s myšlenkou, že tak lehce zavrhnul vše, co mu nabízel. Možná byl pouze zaskočený a potřeboval čas, aby si vše lépe rozmyslel, než dospěje k nevyhnutelnému závěru, totiž že neexistuje nic, co by mu Thranduil mohl nabídnout a on ne, zatímco toho bylo spoustu, co by získal, kdyby si za svého otce zvolil jeho.

Elrond by byl ovšem notně překvapen, kdyby tušil, jak na celou záležitost princ ve skutečnosti nahlíží. Lordův zájem mu lichotil a také ho poněkud dojímal, ale ze všeho nejvíce pobuřoval. Jelikož naprosto nechápal, kde v sobě lord vzal tolik drzosti, aby mu po tolika yénech učinil podobný návrh. Tolikrát spolu v minulosti hovořili a nikdy ani slůvkem nenaznačil, že by ho snad považoval za něco víc než syna svého přítele, a najednou vyrukuje s něčím takovým?! A proč teď? Copak se něco změnilo a nebo jen prostě usoudil, že již byl až přespříliš dlouho sám a hledá si nějaké rozptýlení? Ale pokud se vážně domníval, že on klidně zahodí svůj vztah s otcem – třebaže ne dokonalý – za mlhavý příslib čehosi lepšího, pak ho ani trochu nezná! Protože on krále rozhodně zatratit nemínil, ba co víc, během těch posledních pár dní, které měl možnost v jeho společnosti strávit, mu připadalo, že jsou si blíž než kdykoli předtím. A upřímně doufal, že tak to zůstane i nadále.

„Já bych tobě vpravdě lecčehos vyprávati mohl, však toť historií dávnou, jež tobě nejspíše jen stěží k užitku bude,“ vyjevil mu Elrond své pochybnosti. „Však Valar ničeho proti tomu nenamítali, by tebe na cestě tvé Lidianna sprovázela. A já věřím, že s pomocí její ty kamene potřebného vbrzku nalezneš a bezpečně nazpět se nám navrátíš.“

„Já obav mám, že bez doprovodu jejího se obejíti musiti budu,“ konstatoval Legolas stručně a tentokrát to byl jeho společník, který se zatvářil nechápavě.

„Cožpak ona tebe snad odmítla, že takto hovoříš? Neb když za mnou před chvílí přiběhla, bych tobě ku pomoci spěchal, ona upřímně obavami o tebe sužována byla a viditelně dotčena, že pouta krevního tys jí využíti zakázal. Cožpak takto by se chovala, kdyby tys jí lhostejným byl?“ optal se, spíše jen řečnicky, a když se mu opravdu žádné odpovědi nedostalo, hned zase pokračoval, byť jen proto, aby princi položil jinou otázku. „Pročpak tys vlastně pomocí její odmítnul? Toliko tebe pomyšlení, že bys jí zavázán byl, znepokojovalo?“ hádal a když Legolas rozpačitě odvrátil zrak, poznal, že se nemýlil.

„Jest toho proto, že ona ženou jest, či pouze v ní samotné potíže oné tkví?“ vyptával se lord neodbytně dál a po tomhle už se na něj princ zadíval, jeho pohled neochvějný a možná i lehce vzdorovitý.

„Zranění mé natolik závažným nebylo, bych pro to života jejího zbytečně ohrožení vystavil. Či Vy snad již pozapomněl jste, čeho naposledy se přihodilo?“ připomněl mu celkem zbytečně, protože Elrond ani tehdy neuvěřil, že Lidiannino bezpečí bylo jediným důvodem, který ho k tomu přiměl.

„Tys jí ni nezeptal se, není-liž pravda?“ odtušil vědoucně. „Cožpak ješitnost tvá tobě nad zdar výpravy oné snad důležitější? Tím vskutku bys mne překvapil, neb mne nikdy by nenapadlo, že bys v malichernosti své raděj Edheldoru celého a všech v něm ohrozil, než bys pomoci kohos jiného, byť žena by to býti měla, přijal!“ pokáral ho a Legolas se na něj nepřívětivě zamračil.

„Vy ničeho o tomto nevíte a přec jste mne již odsoudil! Věřte, že za okolností jiných bych se jí osloviti nezdráhal, však toho, čeho já zvěděl jsem, mně v tom zbraňuje!“ prohlásil, jenže pokud vážně předpokládal, že tím to bude Elrond považovat za vyřízené, tak ho notně podcenil.

„Tak? A jakýchpak to okolností natolik závažných jest, že toho tebe v konání tomto ospravedlňuje?“ vyzvídal dál k princově zjevné nevoli.

„Já nerad do detailů bych zacházel, však vězte, že toho, čeho jsem si vyslechl, spolu se skutečností, že ona mne již dříve zraditi neváhala, mne k rozhodnutí tomuto přimělo!“ odvětil prudčeji, než původně zamýšlel, rozladěn lordovou neodbytností. „Vždyť pokud jí důvěřovati radno není, kterakpak by moudrým býti mohlo, jí v zemi cizí vésti se nechati?“ opáčil ještě o něco mírnějším tónem, aby aspoň trochu zakryl, jak velmi je mu ono téma nepříjemné.

A třebaže Elronda samozřejmě ani na okamžik neošálil, přece jen se nad ním trochu slitoval. „Ty přec vědom si jsi, že v tomto výběru nemáš a že navzdory tomuto všemu ona stále šancí tvou největší jest,“ upozornil ho ne nelaskavě, ale s princem ani tehdy nepohnul.

„Já toho přesto neučiním. Nemohu. Neb já vím, že kdybych s sebou ji vzal, s ní již bych se nenavrátil. A tohoto já dopustiti nehodlám,“ přiznal tiše, jeho oči opět pro jednou odvrácené v rozpacích. A ne bezdůvodně, neboť Elrondovi se jeho slova ani trochu nezamlouvala.

„Čehožpak to pravíš, Legolasi?“ nakrčil nespokojeně čelo. „Toť tedy ospravedlnění tvého jediného? Pohnutek čistě sobeckých a nadto notně zbabělých? Já věru více než-li toho od tebe očekával!“ sdělil mu s notným zklamáním, které se ani nesnažil skrývat, a jenž se Legolase podle všeho dotklo, neboť se pyšně napřímil a jeho kritický pohled bez sebemenšího zaváhání opětoval.

„Takto málo tedy stačí, bych se Vám v mžiku znelíbil, heru? Hádám, že nyní již synem svým nazývati si mne nepřejete, není-liž pravda?“ opáčil lehce posměšně. „Neb pokud kdos představám Vašim nevyhovuje, ni náklonnosti Vaší se zjevně těšiti nemůže! A přec jste se ještě před chvílí holedbal, nakolik Vy lepším než-li otec můj jste! Však on by mne na rozdíl od Vás nikdy za správání mé nezatratil, o tomto já zcela přesvědčen jsem!“

„Nu, podle všeho zdá se, že i ty soudů ukvapených ve zvyku vynášeti máš, neb já tebe přec nezatratil, pouze radami dobře míněnými tobě pomoci se snažím,“ pokoušel se Elrond zmírnit dopad svých předchozích břitkých slov, avšak princův výraz zůstával stále stejně skeptický. A i jeho tón, když znovu promluvil.

„Pokud Vy upřímným nyní jste, pak pro Vás též rady jedné mám...“ oznámil mu, načež zaváhal, zřejmě ne zcela přesvědčený, zda by měl hovořit dál. Avšak jelikož už o tom začal, rozhodl se vyjevit Elrondovi vše, už jen proto, že to dle jeho soudu měl právo vědět, ať už si Finrod se Saerosem říkali cokoliv. Navíc předtím vyhlížel tak osaměle, že by mu připadalo kruté, kdyby to před ním měl i nadále tajit.

„Pokud Vy bezpodmínečně a bez předsudků jakýchkoli milovati dokážete, pak až do Eryn Galen se navrátíme, Vy Rúmila, zástupce kapitána našeho zavolati si dejte a s ním pohovořte. Vy nepochybně značně překvapen budete... a pokud Vy vskutku natolik velkorysým a otevřeným jste, kterak mne přesvědčiti jste chtěl, pak se možná i přání Vašeho vyplní...“ sdělil mu a jelikož přirozeně očekával, že se ho lord hned nato zeptá, proč by ho měl zrovna tenhle ellon tak zajímat, což by byl ostatně naprosto pochopitelný dotaz, chvatně přemítal, jakou mu dát odpověď, aby mu toho nevyjevil přespříliš.

Jenže Elrond se nezeptal. Jen na něj beze slova zíral, tvář nezvykle pobledlou a v očích tak hmatatelnou bolest, že se princ okamžitě dovtípil. „Vy toho víte...“ vyřkl tu zjevnou skutečnost a přestože se tmavovlasý lord ani tehdy nezmohl na jediné slovo, jeho mlčení bylo i tak víc než dostačující.

„Vy s ním jste již hovořil...“ hádal Legolas dál a lordův provinilý výraz mu i toto podezření potvrdil. „Ovšem pokud tomu tak jest, kterak Vy nabídky mně učiniti jste mohl, když vědom si jste, že Elrohir...“ spustil dřív, než mu došel plný význam toho zjištění, a on se opět odmlčel.

„Vy jej jste snad zapřel?“ otázal se po krátké odmlce tiše, neblahé tušení mu jako tíživý balvan leželo kdesi v žaludku, zatímco srdce se mu svíralo úzkostí, jak by se někdo již tak těžce zkoušený jako Elrohir vůbec mohl s podobným odmítnutím vyrovnat.

Cožpak nestačilo, jak moc si už musel v minulosti vytrpět? Cožpak to vše vydržel jen proto, aby mu další bolestivou ránu – dost možná tu úplně nejhorší – zasadil právě ten, který ho měl zahrnout láskou a s jehož pomocí se měl od všeho toho zlého, co ho postihlo, oprostit? Kdo ho měl přijmout do rodiny, kam patřil, a dát mu zapomenout prožitá příkoří a bolest a aspoň se pokusit dohnat společný čas, o který byli tak strašlivým způsobem oloupeni? K jeho notnému rozčarování se však Elrond k ničemu z toho neměl.

„Já jinako konati nemohl...“ vypravil ze sebe někdejší imladriský lord zlomeným hlasem, stále zahanbený tím, k čemu byl okolnostmi donucen. „Kdybys jen jej zřel... on docela jiným jest... Zlo jej navždy poznamenalo a já, ač v něm jsem se snažně byť jen stopy prchavé syna svého ztraceného nalézti pokoušel, jsem selhal, neb v něm z něj již zhola ničeho nezbylo. On v monstrum se změnil, jemuž ostatním ubližovati potěšení neskonalého činí. A tvora takto poznamenaného a nevypočitatelného bych já coby syna svého uznati měl? By zlo, proti němuž tak dlouho bojovali jsme, nad námi opět triumfovati mohlo?“ otázal se prince, který si ho přeměřoval s tak odsuzujícím výrazem ve tváři, že měl neodbytné nutkání se odvrátit.

Ale neučinil to, neboť byl přesvědčený, že jednal správně. A přestože ho stále ještě bolelo srdce, pevně věřil, že kdyby se musel rozhodovat znovu, zachoval by se naprosto stejně. Tak proč to princ nedokáže pochopit? Proč se na něj dívá způsobem, který v něm probouzí téměř nesnesitelný pocit viny?

„Vy mýlíte se, heru, jakož i ve mně prve jste se mýlil,“ pronesl hlasem téměř oproštěným od jakýchkoli emocí, třebaže uvnitř něj všechno vřelo a hněv, který v tu chvíli pociťoval vůči tomu chladnému lordovi, byl tak silný, že mu činilo notné potíže ho potlačit. „Neb navenek on možná poznamenán jest, však srdce jeho dosud temnotě v nitru jeho vzdoruje. A já pevně věřím, že on dříve by zemřel, než by dopustil, by ona nadvlády nad ním získala,“ prohlásil a doufal, že jeho neochvějnost ještě Elrondovo prvotní ukvapené rozhodnutí zviklá.

Ten se však pouze pousmál, lítostivě... shovívavě... Osudem těžce zkoušený Elda, který již leccos pamatuje, když konfrontován s naivitou a zaslepeností mládí. Do jisté míry Legolasovi tu jeho bezstarostnost záviděl a možná i proto se neubránil určitému nádechu zadostiučinění, když konečně promluvil.

„Vskutku? Potom ovšem choti své vyhledati bys měl a jí se přeptati, čehožpak v Imladris se přihodilo... A pak uhlídáme, nakolik pevnou víra tvá jest...“