XCI. kapitola

    Thranduil na ni ohromeně zíral, stále neochotný uvěřit tomu, že by skutečně mohla stát přímo před ním, a ona mlčky zírala na něj, její bledé oči plné výčitek, které její rty zatím nevyslovily, ovšem kterých se již dopředu obával. Neboť na ně měla plné právo...

Další Morelenovo zařehtání ji přimělo se lehce zakabonit, jak ji to vyrušení zjevně rozladilo, a on využil její chvilkové nepozornosti a rychle skryl svůj meč zpět do pouzdra, neboť si s ním v ruce připadal značně hloupě. Tím pohybem, ač kradmým, však znovu přitáhl její pohled a tentokrát se už nespokojila jen s tím, že si ho zkoumavě prohlížela, ale rovnou se vydala k němu.

Její bosé nohy nezanechávaly na zemi sebemenší otisk a i přes lehký šat, který měla na sobě, nevyhlížela, že by ji zima jakkoli trápila. Aniž by z něj byť na okamžik spustila oči, přistoupila až k němu, a on se jí přinutil čelit, třebaže měl neodbytné nutkání před ní aspoň couvnout, když už ne se rovnou dát na útěk.

„Čehožpak si přeješ?“ zmohl se na chabou otázku, zatímco v duchu přemítal, zda ji opravdu vidí, zda za ním vážně přišla, a nebo už z toho všeho začíná přicházet o rozum a ona není ničím víc než jen výplodem jeho unavené mysli.

Tebe... Zdálo se mu, že zachytil její odpověď, ale jelikož se její bledé rty ani trochu nepohnuly, mohlo to být také jen šelestění posledních suchých listů v korunách okolních stromů.

Na chvilku zavřel oči v naději, že když je znovu otevře, ona už tam nebude, že se ten strašlivý přelud rozplyne, jako když první ranní paprsky zahání noční běsy, jenže ona se tak snadno odehnat nenechala.

Tys mým... Tak jsi mi toho přísahal... Přísahal! zaslechnul další šepot a podle toho, jak blizoučko se nyní nacházela, div že se jejich těla nedotýkala, využila chvíle, kdy se nedíval, aby přistoupila ještě o krůček.

Takřka bez dechu shlížel do její tváře, kterou k němu pozvedala, a třebaže stála na špičkách, nedosahovala mu ani k ramenům, přesně tak drobná a křehká, jak si ji pamatoval, jako panenka, se kterou si hrají lidské dívky v útlém věku. A stejně tak dobře si vybavoval den, kdy ji střetnul poprvé...

Byla to jeho první návštěva u Edain a on byl ke konci cesty trochu nervózní, protože si nebyl tak docela jistý, jak se k nim chovat. Věděl, s jakým opovržením na ně nahlíží otec, a nepochyboval o tom, že kdyby to pro něj nebylo výhodné, nikdy by se k setkání s nimi nesnížil. Nakonec zjistil, že se obával celkem zbytečně, neboť otec ho pouze stručně představil jako svého syna, ovšem pak ho propustil, očividně neshledávající jediný důvod, proč by ho měl k onomu jednání přizvat.

Zklamaný a lehce zahanbený se vydal sám na obhlídku té poměrně velké osady, nepříjemně si vědom toho, že na sebe poutá nežádoucí pozornost. A jelikož netušil, co by si měl se sebou počít, neboť se mu nestávalo příliš často, aby mu dal otec volnost, aniž by mu předtím neudělil nějaké rozkazy - zahálka jednou z věcí, kterou král bytostně nesnášel - zamířil posléze ke stájím, aby se ujistil, že bylo o jeho hřebce dobře postaráno. Po zběžné kontrole usoudil, že ať už jsou oni vesničané jací chtějí, koním očividně rozumí, tedy přinejmenším většina z nich...

Neboť sotva vyšel opět ven, upoutal jeho pozornost podezřelý hlahol zpoza stájí, a i když si říkal, že se ho to netýká a že nejspíš ani není nejmoudřejší se do cizích záležitostí vměšovat, bolestivé zaržání ho v mžiku přimělo změnit názor a on už záhy hleděl na jakéhosi mladíka stojícího ve výběhu, v ruce třímající těžký bič, jak si s rozhněvaným výrazem ve tváři přeměřuje velkého hnědáka poplašeně tančícího opodál.

„Bestie!“ ocenil ten člověk ono od pohledu ušlechtilé zvíře, načež se k jeho kvapem rostoucí nelibosti napřáhnul k další ráně.

Už se nadechoval, že se do toho vloží, neboť se mu jeho zbytečně surové chování ani trochu nezamlouvalo, avšak kdosi byl přece jen o něco rychlejší.

„Já tobě pravila, že na pokoji bys ji nechati měl, Ronane!“ ozval se zpěvavý dívčí hlas a on si teprve tehdy povšimnul drobné postavičky opřené o horní žbrlení ohrady téměř až na druhé straně, jejíž nenápadný hnědý šat způsobil, že ji prve přehlédnul.

„Já na názor se tebe neptal!“ ocenil ten mladík její poznámku a ona mírně dotčeně pohodila hlavou, až se jí prstýnky tmavě hnědých kadeří roztančily po ramenou.

„Možná, však já jista si jsem, že ni otci by se jednání tvé nezamlouvalo!“ upozornila ho důrazně a protože to nevypadalo, že by na něj její slova nějak zapůsobila, pro jistotu proklouzla mezi břevny dovnitř a odhodlaně se postavila mezi něj a to zvíře, přestože díky své nepříliš impozantní výšce ho mohla jen stěží odradit.

„Nech ji již být, Ronane, rozumíš?!“ křikla na něj aspoň, ovšem on ji pouze hrubě odstrčil stranou, pranic nedbaje toho, že díky tomu tvrdě přistála na zdupané zemi.

„Pokud se tobě toho nezamlouvá, pak setrvávati zde nemusíš! Nikdo tebe ostatně nezval!“ odsekl a aniž by si jí více všímal, zaměřil se opět na tu nebohou klisnu, podle všeho odhodlaný ji bičem přimět k poslušnosti, když mu k tomu nestačily jeho schopnosti.

„Pokud vím, tak ni nikdo tobě nedovolil, bys na ni sahal!“ odmítalo se to děvče vzdát a kvapem se škrábalo zpátky na nohy, její odhodlání obdivuhodné i pošetilé zároveň, neboť bylo naprosto zřejmé, že není ani náhodou v jejích silách tomu mladíkovi v čemkoli zabránit. Možná i právě proto pocítil náhlý záchvěv zahanbení, že on se zatím nezmohl zhola na nic, a rychle si pospíšil, aby to chvilkové zaváhání napravil.

„Pokud ty zvíře toto bez biče zvládnouti nedokážeš, pak bys jej raděj komus zkušenějšímu přenechati měl!“ pronesl odměřeným tónem, za který si od toho mladíka vysloužil nehezký úšklebek.

„Vskutku?“ ucedil a s pohledem upřeným na něj rozvinul a opět svinul bič v jasné výhrůžce. „Možná též sděliti bys mi mohl, pročpak já, syn knížecí, bych rozumů přivandrovalce z lesů naslouchati měl!“

Zjištění, že na ně ti lidé nahlížejí s podobnou vřelostí, jako oni na ně, bylo pro Thranduila překvapivé, a rovněž tak skutečnost, že to děvče, které kvůli jejímu malému vzrůstu považoval spíše ještě za dítě, je takřka dospělou ženou, jak seznal, když zvědavě přistoupila blíž a on si ji mohl lépe prohlédnout.

„Tys z družiny krále Eryn Galen, není-liž pravda?“ otázala se, zatímco ho na oplátku hltala svýma obrovskýma očima, které barvou připomínaly rozkvetlé chrpy, a které mu poté ještě po mnoho nocí nedopřály klidného spánku. „Děd náš občas vyprávěl, že pokud kdos koním lépe než-li Rohirrové rozumí, pak to lid tvůj jest... Možná bys tedy tak laskav býti mohl a Ronanovi předvésti, že klisny této i bez surovostí zbytečných vůli své podmaniti si lze,“ zaskočila ho hned vzápětí svou žádostí a on, zmatený pocity, které v něm ta neznámá dívka probouzela, a příliš naivní, než aby včas odhalil nemoudrost takového počínání, kývnutím souhlasil.

Což o to, zvládnout jednoho koně, byť předchozím surovým zacházením poněkud nedůvěřivého, mu nečinilo zas až takové obtíže, ale když se na něj ta dívka zářivě usmála, zůstal na ni okouzleně hledět, což v přítomnosti některých lidí, mezi které se naneštěstí pro něj řadil i Ronan, není zrovna nejmoudřejší. To však zjistil až v okamžiku, kdy ten zmetek v záchvatu vzteku znovu udeřil bičem, aniž by se staral, že tím zasáhne i jeho, a co hůře, klisna se tím nenadálým útokem tak poplašila, že se prudce vzepjala a než na to stihnul zareagovat, už se ke své neskonalé hanbě válel ve zvířeném prachu výběhu.

Mladíkův škodolibý výbuch smíchu byl milosrdně zčásti utlumen dívčiným polekaným výkřikem a když u něj chvatně poklekla a jemně se dotkla jeho tváře, byl si téměř jistý, že to za tu potupu stálo.

„Kterak jména tvého zní?“ zeptal se jí a třebaže se její rty pohnuly v odpovědi, nepodařilo se mu ji zachytit.

Hlava ho strašlivě bolela, obzvláště tam vzadu, kam se při pádu udeřil, že nedokázal ani pořádně zaostřit, a čím více se snažil, tím více se mu obraz před očima rozmazával, až se ona líbezná dívčina tvář změnila v jakousi tmavou skvrnu, aby i tu záhy pohltila nicota bezvědomí...

Pár chrpových očí si ho přeměřoval s čímsi podobným smutku a on k ní natáhnul ruku, aby ji zlehka pohladil po tváři, než si to rozmyslel a raději ji zase rychle stáhnul zpět. Snad z obavy, že zjistí, že není skutečná... a nebo možná proto, že by mohla být?

Tímhle si nebyl jist ani on sám, ovšem co věděl naprosto bezpečně, tak to, že už nepatří mezi Edain... I kdyby ji tehdy nedržel v náručí, dokud nevydechla naposledy, pak uplynulo až příliš času, než aby se ho ona coby člověk mohla dožít a ba co víc, nezestárnout přitom ani o den. Byla snad jakýmsi přízrakem, jenž ho měl pronásledovat a připomínat mu tak jeho chyby? Nebo se mu jen jeho podvědomí snaží něco sdělit a vybralo si pro to z jeho vzpomínek právě ty nejbolestivější?

„Chybíš mi...“ zašeptal bezděčně a připadalo mu, že její výraz o něco zjihnul, ovšem stejně tak dobře to mohl způsobit náhlý poryv větru, který zvířil sněhové vločky v jejich blízkosti a přechodně ho docela oslepil.

A když se konečně vše opět uklidnilo a on se na ni chtěl znovu zadívat, ona už byla pryč.

„Ty již podstatně zdravěji vyhlížíš...“ neušla Nimloth ona zásadní změna, když svému bratrovi přinesla časně zrána snídani až do postele.

Nejprve se proti její – dle jeho názoru – přehnané péči hodlal důrazně ohradit, neboť už se cítil poměrně zdráv, a tak neshledával jediný důvod, proč by neměl pojíst spolu s ostatními u stolu, nakonec však usoudil, že mu o samotě bude přece jen lépe. Měl až příliš podnětů k přemýšlení, než aby se chtěl nechat rozptylovat něčí společností, jenže to by jeho sestra nesměla usoudit, že mu nějaká jen prospěje a usadit se na židli vedle jeho lůžka.

„Tys zamlklý jaksi, stále tebe bolestí sužuje?“ zadívala se na něj zkoumavě a on si pospíšil ji ujistit, že ho již nic netrápí, v bláhové naději, že ho zakrátko opět zanechá o samotě, ovšem ona mu namísto toho začala vyprávět o všem možném i nemožném, iritující to zvyk, který si během poslední doby osvojila.

Doufal, že ji aspoň odradí jeho zatvrzelé mlčení, avšak její starostlivá povaha se s takovou maličkostí dokázala bez potíží vyrovnat. Ostatně jinak by jen stěží vydržela sloužit po tolik yénů u Thranduila, který rozhodně nebyl znám svou vlídností vůči ostatním. V onu chvíli jí však za tu trpělivost rozhodně vděčný nebyl.

„Pročpak raděj za Gildorem nezajdeš, než bys času svého zde se mnou marnila? Já jist si jsem, že on společnosti tvé by uvítal...“ zkusil odlišnou taktiku, ale ani ta se nesetkala s žádným velkým úspěchem, spíš jen docílil toho, že se na něj Nimloth poněkud podezíravě zadívala.

„Tímto ty snad sděliti se mi pokoušíš, že ty jí nevítáš?“ opáčila s předstíraným rozhořčením, neboť si dovedla až příliš dobře představit, jak nepříjemně se její bratr musí cítit, když je nucen setrvávat v nečinnosti na lůžku, než aby se na něj dokázala doopravdy zlobit.

„Tohoto pravděpodobně poprvé jest, kdy ty mne sám od sebe za ellonem posíláš, namísto bys mně v odchodu zbraňoval a jemu smrtí bolestivou hrozil, pokud snad by o náklonnost mou usilovati si dovolil!“ prohodila s lehkým úsměvem na rtech, potěšená, že Glorfindel proti Gildorovi nic nenamítá, ba co víc se jí dokonce zdálo, že si ho stihnul i oblíbit.

Neubránila se sice zároveň záchvěvu smutku nad svou nenaplněnou láskou k Thranduilovi, ale rychle se přinutila pustit ty nesmyslné představy z hlavy. Vždyť proč by měla marně snít o někom tak nepřístupném a komplikovaném, když může být se svým lordem, který jí hned od začátku dával jasně najevo, že má o ni zájem, a po celou tu dobu, co se s ním znala, jí byl neochvějnou oporou? Mohla by si snad pro společné soužití přát něco víc?

„Tys s ním vskutku ráda, není-liž pravda?“ cítil Glorfindel z neznámého důvodu potřebu se znovu ujistit, že nedělá chybu, když po tak dlouhé době, co svou sestru ochraňoval, ji bez většího rozmýšlení přenechává prvnímu ellonovi, který si o ni řekl.

„Ovšemže,“ pospíšila si ihned zahnat jeho chvilkové pochybnosti. „Já pevně věřím, že s ním vskutku šťastnou budu, toror´amin. A kdožpak ví... třebas i ty v Amanu štěstí svého se dočkáš, až s Almiel cesty k sobě opět naleznete.“

Glorfindel neměl to srdce jí sdělit, jak pošetilou je, když v něco takového doufá, ani prozradit, že u své někdejší choti nemá tu sebemenší šanci, neboť její přízeň již odedávna náleží jinému.

Ostatně i kdyby tak učinil, ona by ho stejně nejspíš začala hned přesvědčovat, že je akorát přehnaně pesimistický a že se zcela jistě mýlí, vždyť jak by ho Almiel mohla nemilovat? Nechtěl ji již předem rmoutit, neboť tušil, že si přece jen trochu vyčítá, že ho má zanedlouho opustit. Navíc po tom, co jí provedl, bylo krásné vidět ji se zase usmívat, možná i proto, že pak se kvůli tomu necítil až tak provinile.

„Slib mi, že mne vbrzku navštíviti přijedeš!“ zaprosila i nakázala mu zároveň a on jí to odkývnul, třebaže netušil, kdy k tomu vlastně dojde.

Na tom však nezáleželo, neboť ona bude se svým chotěm a ten se již dozajista postará, aby se netrápila přílišným steskem po něm. A v zásadě se nemýlil, jen tak úplně neodhadnul, co všechno je pro to Gildor ochotný udělat...

Nimloth se nehnula od jeho lože ani po těch zbývajících pár hodin, které jim plavba do přístavů zabrala, zřejmě toužící využít poslední příležitost s ním ještě strávit nějaký čas. A Glorfindel byl až příliš rád, že se jejich vztah opět aspoň zdánlivě zlepšil, než aby ho hodlal hned vzápětí ohrozit tím, že by ji snad zkoušel znovu vyhánět.

Navíc ji stejně po nějaké době přemohl spánek a zatímco podřimovala, její tvář nesoucí viditelné známky únavy, které ho překvapily, neboť si nevybavoval, že by ji kdy předtím viděl s tmavými kruhy pod očima, mohl se aspoň věnovat svým myšlenkám, které se povětšinou týkaly Almiel a Ectheliona, a Aegnora, o němž si stále nebyl jistý, zda je vůbec jeho.

Jak trpkého osudu se to po tom všem, co pro ostatní vykonal, dočkal! Samoty a nenávistných útoků od Valar, které navíc byly zcela nezasloužené! Jediné, co mu přinášelo aspoň nějakou útěchu, byla Nimlothina náklonnost a ani tou si poslední dobou nebyl tak úplně jistý, nemluvě o tom, že těžce nesl, že už není tím nejdůležitějším ellonem v jejím životě. Tuhle výsadu si pro sebe usurpoval Gildor a přestože ač nerad uznával, že má na to vzhledem k jejich nadcházejícímu sňatku právo, nijak mu ta skutečnost nepomáhala se s touhle změnou vyrovnat.

S lítostivým pousmáním se natáhnul, aby ji zlehka pohladil po vlasech, sám překvapený tím, jak obtížné mu připadá se jí vzdát. Tak dlouho ji ochraňoval, střežil a staral se o její blaho, po tolik yénů byla nedílnou součástí jeho života, že najednou nevěděl, co si po jejím odchodu počne. Předtím aspoň mohl doufat, že tu díru po ní zaplní Almiel, jenže nyní, když už věděl, jak málo pro ni ve skutečnosti znamenal, i tahle jeho slabá naděje pohasla.

Kdyby si ho aspoň Valar vybrali a on se mohl vydat do světa Edain získat nový kámen, to by byl rozhodně úkol, který by ho na čas zabavil, jenže oni si zcela nelogicky zvolili Legolase! Mladíka, jenž měl oproti němu pouze zlomek zkušeností, zato vážný nedostatek sebevědomí, další to prohřešek, který v jeho očích Thranduil spáchal! Štěstí, že se jim je s Nimloth podařilo včas rozdělit, kdoví, jak by se podepsal na ní, kdyby k tomu dostal příležitost!

„Pokud ty štěstí jejího si přeješ, pak ji cestou vlastní jíti nechati musíš...“ ozval se kousek od něj znenadání tichý ženský hlas, který okamžitě zpoznal, aniž by se tím směrem vůbec potřeboval podívat. Natolik mu jejich poslední setkání utkvělo v paměti a to rozhodně ne bez důvodu!

„Ty opět mně lekcí udíleti jsi přišla?!“ utrhnul se na ni hrubě, pranic nedbající na její postavení a úctu, již by jí měl kvůli němu správně prokazovat. „Cožpak jinde poslání naléhavějších nemáš, že mne neustále do života vměšovati se musíš?! Čehožpak vlastně od toho si slibuješ?!“ šlehnul po ní rozlíceným pohledem, bolest, kterou mu způsobila, dosud až příliš živá, než aby se vůbec pokoušel krotit své emoce, navzdory riziku, že by ho za jeho opovážlivost mohla potrestat.

Ona ale kupodivu nevypadala, že by se jí jeho slova dotkla, spíše se zdálo, jako kdyby je pořádně ani nevnímala, když lehkým krokem přešla k lůžku a zkoumavě se mu zahleděla do tváře.

„Ran tvých již zhojilo se...“ pronesla překvapeně a bez rozmýšlení k němu natáhla ruku, aby přejela po jeho tváři, než se upamatovala, jak to dopadlo naposledy, a rychle ji zase stáhla zpět. „Navzdory tomu, čeho já tobě pravila, ty mně věřiti můžeš, že tobě bolesti v úmyslu způsobiti jsem neměla.“ A protože se tvářil značně skepticky, sáhla do kapsy svého pláště a vyndala odtamtud malý pytlíček s bylinkami. „Tyto mně pro tebe Estë dala, by bolesti tobě zmírnily a hojení uspíšily... však kterak vidno jest, tebe již kdos jiný vyléčil...“

„Pokud mně pomoci jsi chtěla, pak sis s tím značně načas dala!“ odtušil chladně, avšak v jeho očích hořel tak jasný plamen hněvu, že musela odvrátit zrak, natolik ji oslepoval. „A cožpak že nyní ses obtěžovala?! Ty již snad uvědomila sis, kterak nesprávným konání tvého bylo?! A nebo snad tys toho pouze nakázáno dostala?!“

Neochotně se na něj opět zadívala, více než kdy jindy vděčná za útočiště, které jí její kápě poskytovala, neboť si nebyla jistá, zda by jinak dokázala snést intenzitu jeho pohledu. Nemluvě o tom, že ji značně znepokojovalo nezvyklé horko, které se co ráz více a více rozšiřovalo po jejím obličeji. „Já o vůli své vlastní přišla... však bez důvodu toho není...“ připustila zdráhavě a on si neodpustil znechucené ušklíbnutí.

„Nu ovšem! Když na cos moc vaše krátkou jest, vy na mne najednou se rozpomenete! A čehožpak tentokráte ode mne si žádáte?“ otázal se jí takovým tónem, že okamžitě zalitovala, že se ho rozhodla vyhledat.

Mohla přece očekávat, že po tom všem, co mu provedla, a jak přezíravě s ním v poslední době jednali ostatní Valar, tak nebude nijak zvlášť nadšený z vyhlídky, že by měl pro někoho z nich něco vykonat. A to mu dosud nesdělila, co by od něj potřebovala.

„Zapomeň toho, já chyby učinila, když na tebe jsem se obrátila. Neb i kdybys mně pomoci ochoten byl, v silách tvých toho beztak není…“ povzdechla si nešťastně a chystala se opět zmizet, on byl ovšem rychlejší, když ji bez předchozího varování popadl za paži, jeho ruka na dotyk tak horká, že to pociťovala i přes látku svého pláště.

„Počkej přec!“ spíše jí nařídil, než požádal a ona uposlechla, zčásti omámená direktivností jeho hlasu, neboť to bylo rozhodně poprvé, co si někdo z Eldar troufnul s ní takto hovořit, a pak… vždy měla pro tohoto zlatovlasého ellona slabost a bezprostřední blízkost, v níž se tak nečekaně ocitli, to podivné omámení ještě prohloubilo. „Tys již zde… tak pročpak mně toho nevyjevíš? Či snad odmítnutí mého se obáváš?“ vysmál se jí a ona vzpurně pohodila hlavou, až se jí rudý pramen vlasů osvobodil zpod kapuce a sklouznul jí do tváře, jen aby ho hned vzápětí podrážděně zastrčila za ucho.

„Tys pyšným až přespříliš, Glorfindele od Zlatého Květu! A přestože právě toho se tobě v Gondolinu osudným stalo, nikterak nejeví se, že by ses z události oné poučil!“ pokárala ho ostře, avšak on si tu výtku rozhodně nemínil vzít k srdci.

„Já balrogovi sám se postavil a jej jsem též udolati dokázal! Za hanbu věru nepovažuji, že jsem v souboji onom též o život přišel!“ ohradil se ihned, čímž jí pouze potvrdil, jak nemístně namyšleným se od těch dob stal. Jako kdyby se snad považoval za jednoho z nich!

„Věz, že nebýt zásahu našeho, žáru jeho meče tvého v mžiku by roztavilo! Ni ty bys plamenům jeho příliš dlouho vzdorovati nedokázal, kdyby pomoci naší nebylo!“ upozornila ho, aby trochu zkrotila jeho přehnaně velké sebevědomí, i když upřímně si od toho příliš neslibovala.

O to překvapenější byla, když si ji namísto očekávaného protestu přitáhnul blíž a s podivným výrazem ve tváři se na ni zadíval, skoro jako kdyby ji teprve v ten moment spatřil poprvé.

„Toť konání tvého bylo, není-liž pravda?“ otázal se podezíravě. „Manwë zmínil se, že kdos ruky ochranné nade mnou držel, třebaže proti vůli Ilúvatarově toho bylo...“ pokračoval, když Nienna váhala s odpovědí, nejistá, zda je moudré se k tomu přiznávat. Až příliš ji totiž znepokojovalo, co by mohlo následovat.

Jenže Glorfindelovi postačilo i to. Ale namísto, aby se na ni vzápětí osopil, jak si mohla dovolit ponechat jeho rodinu napospas nepříteli, což byla přesně ona otázka, které se tolik obávala, zeptal se na něco docela jiného.

„Tehdy chránila jsi mne, ač činiti jsi tak neměla...“ konstatoval a v jeho tónu zazníval lehký náznak údivu. „A nyní ty sama mně uškoditi bys chtěla? Či snad popříti hodláš, že stvoření onoho tam v průsmyku dílem tvým bylo?“

„Uškoditi?“ Nienna se zatvářila upřímně ohromeně. „Ty vskutku věříš, že kdybych já tobě uškoditi v úmyslu měla, tak ty dosud naživu bys byl? Já tobě pouze dokázati chtěla, že ty až toliko nehroženým nejsi, kterak v pýše své se domníváš, a proto pokory jisté by tobě neuškodilo. A že tobě životů ostatních říditi nepřísluší, neb Ilúvatarem samotným nejsi... Ni jedním z nás, ač chování tvého tomu rozhodně neodpovídá!“ podotkla ještě, pohled významně upřený na jeho ruku, která ji dosud pevně svírala. „Ty raděj opatrn býti bys měl a ode mne dále se držeti, neb ty ni vůči mrazu mému imunním nejsi.“

Po tomhle už ji konečně pustil, ale zároveň s tím zmizel k její lítosti z jeho tváře onen náznak čehosi vřelého, co nedovedla pojmenovat, avšak co ji naplňovalo nadějí, že k ní nepociťuje pouze nenávist. „Pokud dle tebe tak neschopným a křehkým jsem, čeho ode mě si vlastně žádáš?! Neb nad chápání mé jest, kterak bych tobě ku prospěchu číms býti mohl!“ ucedil zlostně, jeho tón opět nevlídný a natolik plný ohnivého vzdoru, že se neubránila lehkému pousmání.

Ano... jeho přehnané sebevědomí bylo zcela jistě jeho největší slabinou, ovšem v onu chvíli to byla také její jediná šance, jak ho přimět jí pomoci, protože vážně pochybovala, že by se do něčeho takového hrnul jen z dobroty svého srdce.

„Ty domníváš se, že já tobě ukřivdila?“ opáčila a stříbřitý záblesk v jejích očích, jenž mu zcela uniknul, neboť zůstal skryt kápí jejího pláště, přitom nevěstil nic dobrého. „Pak příležitosti tobě nabízím mně dokázati, že tys bojovníkem oním výjimečným, za něhož sám sebe pokládáš! Či snad ty zkoušky mé podstoupiti se zdráháš, neb obav máš, že selhati bys mohl?“ popíchnula ho ještě, ale Glorfindel měl za dlouhé yény svého života možnost nasbírat již dosti zkušeností, než aby podobnou výzvu zbrkle přijímal.

„Ty mně dosud vyjeviti jsi opomněla, čeho bych vykonati měl...“ prohodil, zatímco si podezíravým pohledem přeměřoval Valu před sebou.

Byla krásná... nadpozemsky krásná... a také chladná... jako první mrazivé ráno po teplém podzimním dni. Avšak i přes to mrazivé kouzlo a odtažité chování se k ní cítil být podivně přitahován... a jen stěží odolával nutkání k ní přistoupit a sundat jí onen beztvarý šedý hábit, pod nímž se skrývala. Byla to jako nějaká ledová pevnost samoty, do níž se uzavřela a kam odmítala kohokoli vpustit, a o to víc toužil tu překážku zdolat a odhalit, co se skrývá za ní.

Je opravdu tak nepřístupná a bezcitná, jak povětšinou působí? Ronila slzy pro ostatní, to ano, avšak byl to jen pouhý projev empatie a nebo se jejich utrpení skutečně dotklo jejího srdce? Dokázala vůbec něco cítit a nebo se v jejím hrudníku nacházel jen velký kus ledu, který nemohlo nic rozehřát? A proč ho to vlastně tolik zajímá, když má stále v úmyslu vyhledat Almiel a pokusit se s ní navázat tam, kde je kruté okolnosti v Gondolinu vytrhly z jejich relativně spokojeného soužití?

„Cožpak toho předem zvěděti musíš? Toho o neohroženosti tvé přílišné zrovna nesvědčí!“ vysmála se mu a třebaže si velice dobře uvědomoval, že s ním zcela nepokrytě manipuluje, jeho hrdost mu velela její výzvu i tak přijmout. Uklidňoval se alespoň vědomím, že veškeří balrogové již byli vyhubeni, a žádný nepřítel nemůže být nad ně horší, přesto se nemohl zbavit dojmu, že dělá osudovou chybu, když jí bez dalších námitek přislíbil své služby.

„Nyní již snad vyjeviti bys mi mohla, s kýmpak to sil svých změřiti mám,“ zeptal se znovu a tentokrát už před ním svou tvář neskrývala, naopak se na něj s náznakem úsměvu na rtech zadívala.

„S Valou Ulmem...“

Kov se zakousnul do kovu s takovou zuřivostí, až od nich odlétly drobné jiskřičky, a ohlušující zařinčení, s níž se zbraně obou protivníků srazily, takřka přimělo Lidiannu, aby si přitiskla dlaně na uši, jen aby ten zlověstný zvuk nemusela poslouchat.

„Přestaňte! Prosím!“ křikla znovu, ale oba muži ji stejně jako předtím ignorovali, plně soustředěni jen na sebe a svůj boj, až si říkala, jestli se spolu rozhodli utkat opravdu kvůli ní a nebo si spolu jen vyřizují nějaké účty a ji pro to použili pouze jako záminku. „Dost! Tohle přece není potřeba!“ snažila se je přesto zastavit, ovšem se stejným úspěchem jako prve.

V duchu si říkala, že by nejspíš neměla déle otálet a raději by měla přivést lorda Elronda, který by ty dva snad dokázal uklidnit natolik, aby ve svém zápolení ustali, ale z neznámého důvodu se zdráhala zanechat Legolase s tím mužem samotného, jako kdyby tušila, že by to bylo naposledy, co ho vidí živého.

„Nechte toho!“

Tentokrát skoro zaprosila, zatímco se nešťastně rozhlížela kolem sebe, jestli náhodou nezahlédne poblíž někoho, koho by mohla požádat, aby se mezi ty dva vložil. Protože zuřivost, s níž do sebe vzájemně rubali meči, ji spolehlivě odrazovala od jakékoli pošetilé snahy se do toho beze zbraně snad pustit sama. Díky tomu jí však unikl výraz plný nevole, jenž se na okamžik objevil ve Valově tváři, a pro který zdánlivě neměl sebemenší důvod, neboť to byl právě on, kdo měl navrch a zasypával nebohého Legolase sérií mocných úderů, které se mu jen s největšími obtížemi dařilo vykrývat. Na první pohled však bylo patrné, že mu kvapem docházejí síly a že je jen otázkou času – a rozhodně ne dlouhého – než podlehne drtivé převaze svého protivníka.

Za normálních okolností by Námu tento stav navýsost těšil, nebýt ovšem dotěrného Manwëho hlasu v jeho mysli, který mu nesmlouvavě nakazoval, aby ten souboj co nejdříve ukončil. Což o to, v tomhle by mu více než ochotně vyhověl, jenže to by od něj nesměl požadovat, že má to drzé elfské princátko nechat vyhrát!

A pročpak bych toho učiniti měl?! vzpíral se jeho vůli. Já jist si jsem, že i bez něj kamenu onoho získati se zdaří! Toliko postačí, když namísto jej Glorfindela vyšleme, jenž pro úkol onen beztak lépe připraven než-li princátko toto jest!

Tobě rozhodnutí tohoto však nenáleží! sdělil mu Manwë přísně, neboť měl už akorát tak dost všech těch neustálých půtek a vzpour mezi jeho lidmi. Nicméně čehos dobrého ze souboje tohoto nesmyslného stále ještě vzejíti může, neb já věřím, že pokud by Legolas z něj vítězně vyjíti měl, srdce Lidiannino by mu snáze nakloněno býti mohlo. Neb kterak mně se doneslo, ženy vítězů milují...

Vskutku?! opáčil Námo kysele. Já však zkušenosti poněkud odlišné mám... totiž že srdce jejich soucitné jim trpícímu pomoci odepříti nedovolí! prohlásil s notnou dávkou posměchu a než Manwëmu vůbec stihlo dojít, co má v úmyslu, natož aby měl šanci mu v tom zabránit, vyrazil prudkým výpadem Legolasovi jednu z dýk z ruky a naplno ho zasáhnul do nekrytého boku.