61. kapitola
„Nikoliv. Zazlívám mu lekce, které si vzal na starost on sám. A nic vybraného na nich rozhodně nebylo,“ hlesla Elenwë tiše, avšak navzdory její snaze jsem to stále nechápala.
„Jsem si jistá, že to činil jen proto, že mu na tobě záleží… a chce, aby o tebe bylo jednou dobře postaráno…“ neváhala jsem toho ellona ještě hájit a ona se na mne zadívala, jako kdyby pochybovala o mém zdravém rozumu. Zpětně se jí samozřejmě ani trochu nedivím, jenže copak jsem mohla tušit, jak svědomitě ji její otec připravoval na manželství?
„Ovšemže,“ přitakala s neskrývanou hořkostí. „Nepochybuji o tom, že můj budoucí choť by zajisté ocenil všechny ty dovednosti, kterým jsem se musela naučit! Avšak jedno Vám řeknu… pokud ode mě bude něco takového požadovat, zabiji se! Nebo jeho!“ slibovala a mně konečně došlo, čeho se na ní její otec dopustil… a že to byl on, koho jsem v tom snu viděla…
„Ne…“ vydechla jsem natolik zhrozeně, že se Elenwë navzdory svému rozpoložení nemohla nepousmát mému čirému šoku.
„Jak jste pravila… tenhle svět není ideální a nikdy nebude… Jinak by k tomu nemohlo dojít… Jinak by mě moje matka ochránila… namísto aby to klidně přehlížela…“ přidala další kousek do skládanky a já, ačkoliv jsem ještě před chvílí toužila odhalit, co přede mnou skrývá, jsem nyní měla spíše nutkání ji požádat, aby mi již nic dalšího nevyprávěla, že jsem toho slyšela již více než dost.
Přirozeně jsem ale nic takového neučinila, přesto mi trvalo nebývale dlouho, než jsem se vůbec na nějakou reakci zmohla. O to bouřlivější však potom byla. „Tohle mu přece nesmí jen tak projít! Musí pykat za to, co ti provedl!“ vykřikla jsem rozlíceně, ale Elenwë jen zavrtěla hlavou.
„A kdo mi to uvěří? Nejsou žádné důkazy, že… Chci říct… No…“ zadrhla se na okamžik a tváře jí zaplály zuřivým nachem. „Tohle jediné po mně nepožadoval… Prý je to to nejcennější, co může elleth přinést do manželství… Proto volil jiné způsoby, jak mě do všeho zasvětit…“ přiznala rozechvěle, oči upřené kamsi do dáli.
To ty moje hleděly na její utrápenou tvář, zatímco jsem si říkala, že ta má strašlivá zkušenost s Orkem je přece jen snesitelnější než to, co zakusila ona. Neboť jí ublížil někdo, kdo ji měl milovat a chránit, a navíc tak činil opakovaně, pod zbabělou rouškou předstírání, jak se jí jen snaží pomoci. Existovala snad horší zrada než ta, jíž se ten ellon dopustil na své vlastní dceři?
„Přece to nemůžeš nechat jen tak!“ nedokázala jsem pochopit, že nehledá spravedlnost, že se za tu křivdu na ní spáchanou nechce nijak pomstít, i kdyby to mělo být její vlastní rukou!
A Elenwë na oplátku nechápala můj postoj. „A co bych tím získala? Jednak by to bylo jen mé tvrzení proti tomu jeho a já nemám pochybností o tom, že by ho matka neváhala podpořit. A pak… myslíte si, že si vážně přeji, aby o té hanbě všichni věděli? Abych tím zcela zmařila své vyhlídky na jakýkoli slušný svazek? Já prostě jen chci na to celé zapomenout… A jeho již nechci nikdy v životě vidět!“
„Však neuvidíš. Valar jsou mi svědky, že se postarám, aby ti již nikdy více nemohl ublížit!“ přísahala jsem jí a ona na mne vrhla značně znepokojený pohled.
„Co máte v úmyslu?“ zeptala se opatrně a její nakrčené čelo prozrazovalo, že navzdory všemu, co jí otec provedl, jí na něm stále ještě záleží. Stejně jako mně na tom mém…Bylo to skoro k pláči.
„Navštívit ho a dát mu lekci, na kterou do smrti nezapomene!“ odvětila jsem a nejspíš to vyznělo dosti krvelačně, neboť se Elenwë zatvářila ještě vyděšeněji.
„To ne, nesmíte ho zabít! Vždyť on… on to všechno dělal pro mne!“ začala ho k mému překvapení bránit.
„Také ho nemíním zabít, to by z toho vyvázl až příliš lehce!“ ucedila jsem pomstychtivě.
To proto, že jsem měla již dost ellyn, kteří si jen berou, co se jim zlíbí, aniž by přitom brali ohledy na ellith. Aniž by je zajímalo, zda jsou s tím svolné. Aniž by se starali, co jim tím způsobí. Pravda, s tímhle jsem nemohla příliš udělat, neboť nebylo v mých silách jejich povahu změnit, či ony ellith před nimi ochránit. Avšak v tomhle případě… aspoň v tomhle jediném případě… jsem se mohla postarat, aby ten ellon zaplatil za své činy… aby i on byl poznamenán, tak jako byla poznamenána jeho oběť… aby ani on již nedokázal nikdy zapomenout a jeho život tím byl nenávratně zničen…
„Co tedy hodláte učinit?“ otázala se Elenwë znovu a její uslzené oči, které na mě upřela, v sobě měly cosi nového… cosi živého… snad jiskřičku naděje, zatím příliš slabou, než aby dokázala prozářit i její bledou tvář, avšak i tak jsem to považovala za poměrně slibný začátek.
Jistě, někdo by si mohl myslet, že pomsta nic nevyřeší, že zlo plodí opět jen zlo a pouze odpuštění může přinést nějakou úlevu. Ovšem ti, kdo takto hovoří, nejspíš neví o životě zhola nic. Ani o bolesti, ponížení, bezmoci, strachu, beznaději a hlavně o naprostém sebepohrdání. Odpustit někomu jinému?! Kdyby to bylo tak jednoduché, cožpak bychom v prvé řadě neodpustili sami sobě?! Ne, byl jen jeden způsob, jak se s tím vyrovnat… a tou byla odplata…
„Jak jsem již řekla, postarat se, aby ti již nikdy více nemohl ublížit!“ pronesla jsem, můj tón nesmlouvavý a plný odhodlání.
Stejně jako můj pohled, jenž jsem upřela na truhlu se svými zbraněmi, kam ho se zatajeným dechem sledovala i Elenwë. A tentokrát již neprotestovala. Tentokrát mlčky přikývla na znamení souhlasu.
