63. kapitola

    „Valandil?“ zopakovala jsem to jméno poněkud zmateně. „Jako tvůj bratr?“ ujišťovala jsem se raději, že tu náhodou není ještě nějaký jiný Valandil, ač se mi to nezdálo příliš pravděpodobné.

„Ano, přesně ten,“ přitakala Elenwë a tvářila se u toho, jako kdyby se to přece rozumělo samo sebou. Až na to, že já to stále nechápala.

„Domnívala jsem se, že mu nevěříš?“ nakrčila jsem lehce čelo, neboť jsem vážně netušila, jak si tohle vyložit a co si o tom ellonovi vlastně myslet.

„O něm pochybností nemám. Pouze o tom, že by mohl mému příběhu věřit. Koneckonců ten, o koho se tu jedná, mu byl vždy oporou a vzorem… A já bych ho o to jen nerada připravila,“ překvapila mne znovu, že je schopná i za takovýchto okolností brát ohledy na jiné.

„A jak si tu jeho pomoc vlastně představuješ?“ rozhodla jsem se jí rovnou zeptat, jelikož tohle mi zcela unikalo.

„Nu, vždyť jde jen o to, dostat Vás přes stráže, ne? Jsem si jistá, že najdeme způsob, jak ho přesvědčit, aby nám s tím pomohl,“ nemínila si s tím Elenwë dělat na rozdíl ode mě příliš těžkou hlavu.

„Chceš ho přesvědčit?“ opáčila jsem s neskrývanou skepsí. „Ellona, jehož se ti ani nepodařilo přimět, aby ti pomohl s vdavkami, chceš přesvědčit, aby jednal proti nařízení krále?“ musela jsem se celkem obdivovat jejímu optimismu. A nebo to byla jen bezbřehá naivita?

„To jen proto, že se mu ten nápad příliš nezamlouvá. Má za to, že bych si měla chotě vybrat dle svého uvážení, nikoliv proto, abych potěšila naše rodiče,“ přiznala mi nejspíše pravý důvod, proč tenhle Valandil nijak nespěchal, aby své sestře sehnal perspektivního ženicha.

„Alespoň v tomhle jsem s ním zajedno,“ utrousila jsem spíše jen pro sebe, avšak Elenwë to stejně zachytila.

„A co je mi platné, jak o tom smýšlí, když vymluvit jim to stejně nedokáže?“ byl jí bratrův názor poměrně lhostejný. „Ne tedy, že by se tehdy nesnažil, vždyť kdo jiný ví lépe než on, jak to v armádě chodí a že tam není místo pro každého, jenže otec byl neoblomný,“ ponořila se na okamžik do nehezkých vzpomínek a oči se jí přitom opět zalily slzami.

„Ten ellon s květinami…“ hádala jsem a ona přisvědčila.

„Arminas,“ vyslovila jeho jméno sotva slyšitelně. „Jen Valar ví, kde je mu nyní konec…“

„Můžeme se aspoň pokusit to zjistit,“ navrhla jsem, ač jsem se nenáviděla za to, že jí dávám pravděpodobně naprosto falešnou naději. Ona však stejně odmítavě potřásla hlavou.

„Je pryč… cítím to…“ hlesla nešťastně. „Věděla jsem to v ten moment, kdy se se mnou přišel rozloučit, na sobě vojenskou uniformu a ve tváři výraz, jenž prozrazoval, že si uvědomuje, že se vidíme naposledy.“

„A přece se od něj nedokážeš zcela odpoutat,“ konstatovala jsem a když otevřela ústa, aby to ihned popřela, připomněla jsem jí, že si dosud schovává květiny, jež jí ten ellon věnoval.

„Nejspíš proto, že srdce stále doufá, zatímco rozum se již veškerých nadějí vzdal,“ pronesla jsem tiše a její zlomený pohled mi dal za pravdu.

A já ji chápala, oh Valar, jak velmi jsem ji v tomhle chápala! Vždyť ani já po odjezdu z Eryn Galen, tehdy když jsem svého prince poprvé opustila, nedokázala jen tak zapomenout, třebaže jsem věru neměla sebemenší důvod doufat, že bychom se mohli opět šťastně shledat. A dle toho také dopadl můj vztah se Saerosem… zavzpomínala jsem krátce na toho laskavého ellona a přála mu, aby v Ulmově království konečně nalezl lásku, již jsem mu já nebyla schopná dát, neboť v mém srdci byl v tu dobu již jiný. Stejně jako teď… A já si strašně moc přála věřit, že i tentokrát je naše odloučení pouze dočasné a že po oné ošklivé bouři přijdou opět slunné dny… pro nás tři…

„Myslíte na svého snoubence, že ano?“ odtušila Elenwë a já se na ni trochu provinile pousmála.

„Tobě zjevně nic neunikne,“ ani jsem se nesnažila to popřít. „Chybí mi…“ přiznala jsem vzápětí s tlumeným povzdechem. „Víc než bych si bývala uměla kdy představit. Je to… jako kdybych přišla o kus sebe…“ A v případě našeho Lístečka tomu tak i bylo.

„Jaký vlastně je? Tedy pokud Vám nevadí o něm hovořit,“ zajímala se a přestože to dost možná bylo jen proto, aby odpoutala pozornost od sebe, já tomu pokušení neodolala.

„On je… naprosto výjimečný ellon…“ musela jsem se zasněně pousmát, když jsem si ho vybavila. „Milující a starostlivý… zásadový a chrabrý… vždy věrný svému slovu, bez ohledu na následky, jež mu to přinese…“ dodala jsem na konec, neboť jsem si nemohla nevzpomenout na jeho konflikty s otcem.

Jak se asi zachová, až odhalí, co se v paláci během jeho nepřítomnosti událo? To jsem si stále neuměla, či spíše nechtěla představit, neboť mi bylo jasné, že i kdybychom se tomu sebevíc bránili, tohle nevyhnutelně změní naše životy navždy. A rozhodně ne k lepšímu. Ostatně netušila jsem to snad hned, jak jsme vytáhli paty z Imladris? Ach, jak strašně moc bych si přála se mýlit! Ovšem uplynulé události zatím nenaznačovaly, že by tu pro nás byla dosud společná budoucnost, přinejmenším ne šťastná. Možná, že jediné kloudné východisko bylo zapomenout… začít nový život… bez něj… opět… Jenže já se obávala, že na tohle již nemám dostatek sil… že budu buď s Thranduilem a nebo nechci raději být vůbec, i kdyby to znamenalo porušit přísahu, kterou jsem mu dala.