86. kapitola
S hlavou skloněnou k zemi jsem se nejistými prsty zlehka dotkla svého vystouplého bříška, v němž s takovou důvěrou rostl nový život.
Můj syn… Můj a Thranduilův syn… opravila jsem se okamžitě. A strašně moc jsem si přála, abych se rozhodla správně, abych tomu malému zajistila bezpečný domov, kde bude milován, a kde bude moci dospět v čestného ellona. Bylo to snad tady? Kdesi v hlubinách moře, kde byl Vala Ulmo svrchovaným vládcem, či snad v Eryn Galen… kde pro změnu vládnul bezcitný král Oropher, který se choval odmítavě ke svému vlastnímu synovi, a nebyl tedy důvod očekávat, že bude o něco lépe jednat se svým vnukem? A nebo se snad mám přece jen vrátit k Saerosovi?
„Riel?“
Ulmo s neuvěřitelnou lehkostí poklekl přede mnou a něžně pohladil mou tvář. Jeho dlaň byla nečekaně chladná a já podvědomě ucukla před tím nevítaným dotykem. Naštěstí se nezdálo, že by si toho povšimnul, když se upřeně zahleděl do mých očí.
„Přijmi mou nabídku a já tě učiním paní svého podvodního království…“ vábil mne tichým hlasem. „Všichni tam nahoře ti budou závidět… budeš mocná… a slibuji ti, že tě již nikdy nikdo nezraní… a již nikdy více nezůstaneš docela sama… Strávíš dny radovánkami… Ráno zahájíš koupelí v mořské pěně… a k večeru se spolu budeme procházet po pobřeží… a kochat se pohledem na západ slunce… A přes den… se budeš moci opájet krásami mé říše… jejich nekonečnou rozlehlostí… okouzlující barevností… a nikdy neutuchajícím životem… Můj svět je daleko kouzelnější než ten na pevnině… však uhlídáš…“
Konečky jeho prstů přejely po mých rtech a jeho ukazovák směle zajel až mezi ně, jen aby narazil na neústupnou hradbu mých zubů.
„Riel… stále vzdorovitá a umíněná? Když už nedokážeš rozpoznat, co je to nejlepší pro tebe, mysli aspoň na svého syna… A na to, čeho se mu tam nahoře dostane… Král Oropher sice požadoval po svém synovi dědice, avšak ty sama dobře víš, že nemáš šanci se mu zalíbit… Bylo by naivní předpokládat, že svou nevoli nad Thranduilovou volbou nepřenese i na svého vlastního vnuka… Nebude trvat dlouho a všechny vás rozeštve… nebude ti dopřáno užívat si společného štěstí, tak proč rovnou podobné myšlenky nepustíš docela z hlavy? Proč se chceš navrátit tam, kdes poznala jen bolest a ponížení? Tady se mnou budeš královnou… čím se však staneš v Eryn Galen? Princovou slepou milenkou, ke které se bude stydět veřejně přihlásit?! Jaký příklad to asi dá tvému synovi, Riel? Chceš snad, aby na tebe jednou hleděl s opovržením, neboť mu jeho děd bude plnit hlavu nesmysly o tvé pokleslé morálce a nedostatku zdrženlivosti?“
Prudce jsem se odtáhla, hluboce zasažena těmi nelítostnými slovy. Ale neohradila jsem se proti nim, protože dokonale odrážely mé vlastní obavy a pochybnosti.
„Já… Vaši nabídku zvážím, Ulmo…“ sdělila jsem mu rozechvěle. „Však nyní mne prosím nechte jít. Dovolte mi vrátit se zase nahoru…“
„Proč?“ otázal se poněkud nevlídně, skoro bych řekla až výhružně. „Abys mohla opět vyhledat toho svého prince?! Hodláš se mu snad omlouvat za své předchozí chování? Za nedostatek pochopení? To on by měl projevit více pochopení vůči tobě! Více uznání! Více pozornosti… Hodláš se spokojit s těmi nepatrnými drobky, které ti háže, jako kdybys byla obyčejnou slípkou, když si jako bělostná labuť zasloužíš něco daleko lepšího? Kde je tvá hrdost? Kde jsou tvé ambice? Vskutku se míníš podvolit někomu takovému?!“
Ztěžka jsem polkla, srdce náhle sevřené podivnou úzkostí. „Nepožaduji po Vás přece, abyste ho měl rád, jenom Vás žádám, abych se směla vrátit zpět do Imladris. Potřebuji čas, abych všechno to, co jste mi tu sdělil, rozvážila. Však slibuji Vám, že se vyjádřím co nejdříve.“
„Pak si na odpověď tvou počkám. A do té doby tu zůstaneš jako můj host. Aspoň okusíš, kterak sladký život v moři slaném býti dokáže…“ Ulmo se tlumeně zasmál a ten zvuk mě rozechvěl ještě více, než-li prve jeho dotyk.
„A vezmete mne na obhlídku svého království? Nebo aspoň podívat se na západ slunce?“ zeptala jsem se v naději, že by se mi někdy během té společné procházky mohlo podařit upláchnout. A i kdyby se k tomu nenaskytla vhodná příležitost, pořád to bylo lepší než zůstávat zavřená tady… Neboť třebaže místnost, v níž jsme se nacházeli, byla kupodivu naprosto suchá, stejně mě naplňovala dosti stísňujícím pocitem… Její stěny byly průhledné, jakoby tvořené neustále proudící vodou, a to její šumění znělo vpravdě zlověstně, stejně jako naprostá temnota, která panovala za nimi. Kde byly ty barvy a život, které Ulmo sliboval? Když jsem se zahleděla ven, připadalo mi, jako kdyby tam číhala samotná Smrt…
„Na obhlídku?“ opáčil Vala s pobaveným pousmáním. „To záleží na tom, jak se rozhodneš, Riel… Dosud jsi jednou z Eldar… a těm kupodivu dlouhý pobyt pod hladinou nedělá dobře… Proto tu buď v mé nepřítomnosti rozumná… přece bys nechtěla, aby se ty křehké stěny zbortily a masy vody to tu celé pohřbily…“
