82. kapitola

    Ještě chvíli jsem se zdržela ve stájích, než jsem se vzpamatovala natolik, abych se vydala na procházku rozlehlými zahradami nacházejícími se poblíž. Jenže přestože si s nimi dal někdo neskutečnou práci a všechny rostliny pyšně nabízely na odiv své bohaté květy, chyběl tomu dotyk reality... aspoň malý náznak vůně... a nebo jsem prostě jen neměla náladu na to, opájet se jejich krásou. Nechat se omámit pouhým snem.

Oproti tomu se má hádka s Thranduilem zdála reálná víc než dost. A také naprosto nesmyslná. Opravdu to celé vzešlo jen kvůli zájmu nějakého Valy?! Jako kdybych kdy stála o to se s někým takovým zaplést! Budu nazývat štěstím, když mě ostatní přijmou jako princovu choť, výš už jsem ani náhodou nesměřovala. A proč také? Vždyť Thranduila i přes jeho chyby miluji... a on, ačkoli to tak občas nevypadá, má rád mne. Tohle je přece to jediné, na čem skutečně záleží. Tedy aspoň dle mého názoru.

A třebaže jsem byla prve pevně rozhodnutá nechat prince nějaký čas tápat v nejistotě, aby si uvědomil, co ve mně vlastně má a co ke mně cítí, nyní se mi to jevilo zbytečně kruté. Mně by se přece také nezamlouvalo, kdyby si se mnou někdo takhle pohrával. Navíc jsem měla strach, aby ve svém hněvu neprovedl nějakou další hloupost. I když jsem se snažila tyhle své obavy okamžitě zaplašit a v rámci možností si užívat pobyt v tom rozkvetlém kousku ráje, pořád se mi neodbytně vracela představa Thranduila spočívajícího bez sebemenšího hnutí v mělké zátoce řeky Bruinen, jež protékala Imladris. Jeho prsty byly křečovitě zabořené do jemného písku, který pokrýval dno, zvědavé vlnky zlehka hladily jeho strnulou, mrtvolně bledou tvář...

To ne!

Prudce jsem se posadila na lůžku a nevidomýma očima jsem se pokoušela prohlédnout temnotu, jež mě obklopovala. Bylo stejně s podivem, kolik druhů jí existovalo... záviselo to na mém momentálním rozpoložení a společnosti. A právě teď se mi jevila... hrozivá... záštiplná... plná podivného šepotu, který ještě více jitřil mé již dosti napjaté nervy.

Nesměle jsem zavolala princovo jméno a vzápětí znovu, tentokrát důrazněji, jenže žádné odpovědi se mi nedostalo. Až tolik mě to nepřekvapilo, neboť jsem stejně nepředpokládala, že by se po naší hádce odebral do ložnice, aby mě hlídal, zatímco spím. To leda, že by mě chtěl ve spánku uškrtit, ovšem to nebyl jeho styl.

Rychle jsem na sebe hodila nejnutnější oblečení a vyšla na chodbu, kde jsem se nerozhodně zastavila. Nejlogičtější mi připadalo zajít opět za lordem Elrondem, který by mohl mít aspoň nějakou představu o tom, kde se princ nachází, pokud ti dva nebyli dokonce spolu, ale nechtělo se mi ho rušit takhle pozdě v noci. A tak jsem se nakonec vydala do zahrad.

Mírný vánek mě přivítal, sotva jsem sestoupila po schodech dolů a stanula na měkké trávě, avšak k mému zklamání mlčel. Vlastně všechno kolem mě bylo pohrouženo do podivného nepřirozeného ticha, které ve mně vůbec nevzbuzovalo důvěru. Přesto jsem směle pokračovala dál a dál, jakoby vedena neznámou silou… vábena tichým voláním, které mě posléze přivedlo až na samotný břeh řeky. Ani ta dnes kupodivu zlostně neburácela, jak mívala ve zvyku, spíše líně předla a já byla ohromena tou obrovskou změnou, která se s ní udála. A hluboce znepokojena, neboť to nemohlo být samo sebou… nemluvě o tom, že bych přísahala, že kdosi sleduje každičký můj krok… že stojí jen malý kousek ode mě a upřeně si mě prohlíží.

„Je tu někdo? Thranduile?“ vydechla jsem úzkostlivě a bez varování se s napřaženými pažemi zatočila kolem dokola, abych se ujistila, že tomu tak není.

Ale třebaže jsem na nikoho nenarazila, krátké chloupky na mém zátylku mě vytrvale upozorňovaly na to, že tu nejsem tak docela sama. A já hořce zalitovala, že jsem si vyrazila ven bez jakékoli zbraně. Jistě, mohla jsem se pokusit rozběhnout zpátky do domu a doufat, že ho dosáhnu dříve, než mě můj neznámý společník dostihne, ale to se mi nezdálo jako to nejlepší řešení. Navíc jestli tu princ opravdu někde bezvládně leží, musím ho najít co nejdříve. 

Opatrně jsem sešla až k vodě, která dychtivými jazyky olizovala koryto, v němž byla spoutána, a brodíce se až po kolena, někdy i po pás hluboko, jsem se jala prozkoumávat levou stranu jejího toku. Mimořádnou pozornost jsem přitom věnovala všem mělčinám, ale k mé úlevě jsem ani v jedné z nich neobjevila nic, co by připomínalo něčí tělo. Jenom jsem si uvědomovala, že jsem čím dál unavenější a zkřehlejší, a dno řeky je stále nerovnější a proud silnější. A když jsem pak ještě k tomu zakopla o jeden z kamenů, které se mi s potměšilou pravidelností připlétaly pod nohy, a po hlavě vlétla přímo do ledových vln Bruinenu, neměla jsem už ani sílu ani chuť se znovu zvedat.

Pud sebezáchovy byl však silnější a já se po chvilce strávené pod hladinou přece jen vyškrábala na všechny čtyři a v záchvatu dávivého kašle jsem se pokoušela dostat vodu ze všech míst, kde mi nedělala zrovna dobře. A někdy během té nepříjemné procedury jsem musela bezděčně otevřít oči, neboť jsem se náhle přistihla, jak zírám na svůj odraz ve stříbřitém zrcadle řeky.

Ten jeho tam byl také… jen malý kousek od toho mého… a to bylo to poslední, co jsem si uvědomila, než se přese mě převalila velká vlna a já ztratila vědomí.