142. kapitola - epilog

    Nevím, jestli se na mě Almiel stále ještě zlobila kvůli oné záležitosti s Amrasem, a nebo se jí nezamlouvalo mé vysvětlení, proč se Elanor jen tak zničehonic vrhla střemhlav do dravého proudu řeky, ovšem skutečností zůstávalo, že se mnou během ranních příprav na cestu promluvila sotva půl slova. A i když už jsme seděli na koních a směřovali do Eryn Galen, příliš se to nezlepšilo. Občas jsem na sobě cítila její zkoumavý pohled, ale to bylo asi tak vše.

Proto jsem celkem uvítala společnost kapitána Glorfindela, který se k nám po čase připojil, třebaže nám jen přijel sdělit, že zakrátko zastavíme k odpočinku, čímž mě zrovna dvakrát nepotěšil.

„Vždyť jsme teprve před chvílí vyrazili!“ namítla jsem rozladěně. Tímhle tempem dorazíme do království nejdřív za měsíc! A já se už nemohla dočkat, až se s princem opět shledám, to odloučení bylo takřka k nevydržení! Zároveň se do mé mysli začínaly vkrádat obavy, zda doba, kterou jsme strávili od sebe, nějak nepoznamenala náš vztah, jestli bude všechno stejné jako před jeho odjezdem.

„Chápu Vaši netrpělivost, lady Lothíriel, avšak musíme brát ohledy i na ty, kteří nejsou tak zdatnými jezdci jako Vy!“ napomenul mě kapitán odměřeně, aby mi dal najevo, že podobné výlevy mi rozhodně trpět nebude. „Přinejmenším byste mohla brát ohledy sama na sebe a trochu se šetřit,“ dodal ještě o něco tišeji, abych jeho slova zachytila pouze já.

„Dobrá tedy,“ podvolila jsem se, protože mi ani nic jiného nezbývalo, stejně jako jsem později beze slova odporu strpěla jeho pomoc při sesedání s koně.

Bylo by ode mě ostatně nevděčné se na něho zlobit, protože se zachoval opravdu výborně, když jsem ho den předtím pozdě v noci vyhledala, abych mu oznámila, co se přihodilo Elanor. Možná i díky tomu, že již měl tu čest se setkat s Valar, ani na okamžik o mých slovech nezapochyboval.

´Erestor se o to postará,´ sdělil mi stručně, načež mi doporučil, ať se již dalších procházek v zahradách vyvaruji a raději si jdu lehnout. Uposlechla jsem ho a bez Elanořiny tíživé přítomnosti v domě jsem se opět cítila skoro bezpečně. Jenom mě trápilo Almielino chování, které se ani v průběhu následujícího dne nezměnilo. Skoro jako kdyby si vážně myslela, že jsem jí do té řeky pomohla já.

Náš odjezd proběhl přiměřeně nenápadně, pouze Erestor a pár dalších nás přišli vyprovodit, i když v případě Nimloth hádám, že ji přivábila spíše kapitánova urostlá postava než touha se se mnou rozloučit. Přesto mě něžně sevřela ve svém objetí a popřála mi hodně štěstí a já jí poděkovala za její přátelství a výbavu, jejímuž ušití věnovala tolik svého času. Mithrellas se k mé úlevě neobjevila, zřejmě už mi tenkrát řekla vše, co měla na srdci, a neviděla důvod, proč mě znovu vyhledat. A Amras dodržel slovo, které dal Almiel, a vyrazil i se svou skupinou napřed, takže jsem ani neměla příležitost s ním promluvit.

Na kapitánův pokyn jsme nasedli a vyjeli z Imladris, šumění řek za našimi zády postupně utichalo, až se ztratilo docela, a po všech těch zážitcích, které jsem tam zakusila, jsem ho ani nepostrádala. Má duše přímo prahla slyšet uklidňující ševelení stromů a stejně tak jsem se těšila, až namísto květin ucítím znovu onu příjemnou vůni hlíny a jehličí. Pokud jsem se někde cítila doma, tak to bylo v Eryn Galen, třebaže jsem si až teprve teď naplno uvědomila, jak moc se mi po něm stýskalo, a nebylo to jen kvůli princi.

I kdybych nepřišla o zrak, nejspíš bych se ani tak neotočila, abych jím spočinula na malebném údolí, které se mi po nějaký čas stalo útočištěm. Bylo až s podivem, jak rychle jsem tuhle kapitolu svého života uzavřela, připravená začít novou, plná očekávání a nadějí, že tentokrát se mi snad povede lépe.

Kolikrát předtím už jsem si tohle říkala? Kolikrát se vůbec dá začít znovu? Pomalu ale jistě jsem z toho svého vandrování začínala být unavená a touha po tom, mít konečně skutečný domov, ve mně sílila stejně jako mé dítě, které jsem nosila pod srdcem. Nebyla jsem si jistá, jestli je to kvůli němu a nebo jsem se jen změnila já, ale takhle jsem to prostě cítila.

Jenže… bude mi něco takového dopřáno? A nebo se naplní proroctví Ulma a Saerose a mé štěstí po boku prince nebude mít dlouhého trvání? Přece by ani Valar nemohli být tak krutí, aby něco podobného dopustili. Copak už jsem si nevytrpěla dost? Čím vším si ještě musím projít, než mě přestanou tak zkoušet? Čeho si ode mě vůbec žádají? Proč jen mě nemohou nechat konečně na pokoji?!

„Děje se něco, lady Lothíriel?“ zeptal se Glorfindel, zřejmě přivábený mým utrápeným povzdechem. Ani mě nenapadlo, že by mohl být nablízku, domnívala jsem se, že je vytížen důležitějšími povinnostmi, než je dohled nad mou maličkostí. „Pokud Vás to upokojí, pak se již zanedlouho opět vydáme na cestu. Možná byste měla ještě využít příležitosti a něco málo pojíst, další zastávka bude až za pár hodin.“

„Nemám hlad, kapitáne,“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Jenom… starosti…“

„Zda se Vám bude Váš nastávající zamlouvat?“ zažertoval, ale můj vážný výraz ho rychle přiměl toho nechat. „A co Vám činí takové starosti?“

Namísto odpovědi jsem mu položila otázku, která mi už nějakou dobu ležela v hlavě. „Vy jste se nikdy nedivil, proč se Valar rozhodli Vás sem vrátit?“

Krátké zaváhání, než se znovu ozval. „Nedivil, protože mi to vyjevili. Pravili, že musím ještě mnohého vykonat, než se budu moci pokojně odebrat do Valinoru.“

„A Vás netrápilo, jaké s Vámi asi mají úmysly? Nepřipadal jste si někdy jako… loutka bez vlastní vůle v jejich rukách? Jako jejich zbraň… a nic víc?“

Jako kdyby vycítil můj vnitřní zmatek, sevřel kapitán konejšivě mé rameno. „Jsem válečník, Riel, a jako takový jsem připraven nasadit svůj život v boji proti nepříteli. Proč by mi mělo vadit, že mi Valar umožnili v mém poslání pokračovat? Je mi naopak ctí, že mě shledali toho hodným. A pokud si z nějakého důvodu vybrali tebe, nesmíš to brát jako nějakou křivdu, ale projev jejich uznání.“

„Přesto bych byla raději, kdyby si vybrali někoho jiného!“ zamumlala jsem nespokojeně, vzápětí jsem se za tu vzdorovitou poznámku trochu zastyděla. Vždyť kdyby si mě Valar nevybrali a nechránili mne, byla bych už nejspíš mrtvá. To jim jsem vděčila za princovu přízeň… za našeho syna… za možnost okusit štěstí… i kdyby to mělo být jen načas. Opravdu je od nich tak nehorázné, žádat za to něco na oplátku?

„Dobře… pokusím se splnit, co ode mě očekávají,“ pravila jsem rezignovaně. Má další slova už však tak pokorná nebyla. „Ale pokud bude kvůli nim zraněn někdo z mých blízkých, potom budou litovat, že se do mého života vůbec kdy vměšovali!“