141. kapitola
Vehementně jsem potřásla hlavou, abych tu krutou vyhlídku zahnala. „Už nejsem bojovnice, Saerosi! Teď budu chotí a matkou, to je má nová cesta!“ snažila jsem se ho přesvědčit, jako kdyby můj osud snad závisel výhradně na něm.
„Je snad větší bojovnice než matky, která chrání své dítě?“ podotkl vlídně a jeho dlaň mě zlehka pohladila po vlasech. „Nikdy se nevzdávej… to je jediná rada, kterou ti mohu dát.“
„Nemám se vzdávat a přitom mi říkáš, že skončím sama? To není příliš povzbudivé!“ namítla jsem s jemnou výčitkou namířenou proti němu, třebaže zatím se mi akorát snažil pomoct.
„Najít naději, když se zdá, že vše je ztraceno… Objevit v sobě sílu pokračovat dál, když by bylo o tolik snazší se poddat a přijmout porážku… To jsou aspekty pravého bojovníka…“ poučil mě Saeros a já si nemohla nevybavit jeho někdejší lekce v aréně. A v porovnání s tím, co jsem prožívala nyní, se mi to jevilo jako celkem bezstarostné časy. „Věřím, že až ta chvíle nadejde, budeš nepřízni osudu čelit s hlavou vztyčenou a zbraněmi tasenými.“
„Mluvíš skoro jako Amras! Ten ve mně také stále vidí bojovnici, i když jsem slepá!“ povzdechla jsem si. „Jak bych však ve svém stavu mohla ještě bojovat? A nebo víš něco, co je mi dosud skryto?“
„Vše se dozvíš, až nadejde čas,“ odbyl mě Saeros a podle toho, odkud zazněl jeho hlas, se vydal zpět do svého nového domova.
„Počkej ještě…“ pokoušela jsem se ho zadržet. „Ten dar od Valar… vrátí se mi ještě ona schopnost porozumět přírodě?“ vyzvídala jsem, stále nesvá z toho nezvyklého ticha kolem.
„Jen pokud toho bude zapotřebí, smrtelníkovi by to totiž mohlo přinést více škody než užitku. Tobě to bylo na čas umožněno, aby sis uvědomila, že nejsi sama, a že máš i jiné smysly, které můžeš využít.“
„Stačilo by mi vrátit zrak!“ prohodila jsem nespokojeně.
„To by ses pak ovšem nikdy nenaučila, že přijmout cizí pomoc neznamená žádné ponížení, že je to naprosto přirozená věc. A pokud si pamatuji, tak právě s tímhle jsi mívala vždy trochu potíže,“ usadil mě s rázností, kterou jsem už důvěrně znala z jeho výuky. Pak ale jeho hlas o něco zněžněl. „Nyní se už musíme rozloučit, Riel, má nová podoba mi neumožňuje setrvat příliš dlouho na pevnině, navíc se nesluší nechávat mou společnici čekat.“
„Tvou společnici? Chceš tím říct, že…?“ vydechla jsem zčásti zhrozeně, protože jsem si nemyslela, že tam dole, pod vodní hladinou čeká Elanor něco dobrého, částečně úlevou, jelikož jsem si v duchu říkala, co si počnu, až Saeros odejde a zanechá mě s ní o samotě.
Dokázala bych ji zabít, to ano, koneckonců jsem k tomu byla vycvičena, ale příčilo se mi mít její krev na svých rukou. Protože i přes ten nepodařený pokus mě otrávit, jsem ji nemohla jednoznačně odsoudit. Nejspíš proto, že jsem si nebyla tak úplně jistá, jak bych se zachovala já, kdyby někdo zavinil Thranduilovu smrt, a mně se dostalo příležitosti se pomstít. Nevím, co bych s tou osobou provedla, ale rozhodně bych jí jen tak neodpustila!
„Chci tím říct, že mě Elanor nepochybně doprovodí, že je to tak?“ nasměroval k ní Saeros svou otázku a ona bez zaváhání souhlasila.
„Takže už se na mě nezlobíš?“ vyptávala se dychtivě a já si uměla živě představit, jak na něm visí těma svýma velkýma zbožňujícíma očima. Byla jako malé dítě, které si snad ani neuvědomuje, že provedlo něco špatného. A nebo se jenom domnívala, že jí všechno projde?
„Neměj obavy, však ono se jí tam tak špatně nepovede, Riel,“ promluvil ke mně Saeros konejšivě, snad vyčetl z mé tváře, že si o ni dělám starosti. „Navíc kdybych ji tu nechal, nepochybně by se znovu pokusila ti uškodit. A to riskovat nemíním.“
„Nezasloužím si tvou péči, Saerosi,“ pronesla jsem sebekriticky, zničená vědomím, jak moc jsem ublížila tomu drahému ellonovi. Kolik ellith – včetně Elanor – by ocenilo, kdyby se o ně někdo takový zajímal! Nejspíš i já… kdyby mi dříve nezkřížil cestu princ. Připadala jsem si jako ta největší nevděčnice pod sluncem.
„Přestaň už konečně s tím svým sebeobviňováním, Riel!“ napomenul mne Saeros takřka okamžitě. „Pokud ti nic nezazlívám já, proč by ses měla trýznit ty sama?! Raději si užívej poslední chvíle klidu před další bitvou. Protože mám takové tušení, že jakmile vstoupíš do Eryn Galen, už se jí nevyhneš.“
„I já mám ten pocit,“ přikývla jsem mírně sklesle. „A ta vyhlídka mě ani trochu netěší. Přála bych si…“ Tady jsem se krátce odmlčela, nejistá, jestli je zrovna moudré zmiňovat mé a princovo dítě. Ale což… „Přála bych si, abych byla schopná dát svému synovi bezpečný domov naplněný láskou… Aby vždy věděl, že je milován a že budeme stát za ním, ať už budou jeho rozhodnutí jakákoli.“
„To je krásné přání…“ ocenil to Saeros a jeho hlas zněl nesmírně vřele. „Nebude sice snadné ho uskutečnit, ale už teď nepochybuji o tom, že z vašeho syna jednou vyroste mimořádný ellon, na kterého budete moci být právem pyšní.“
Potěšeně jsem se usmála, natolik pohlcená tou představou, že jsem skoro ani nezachytila tiché šplouchnutí, s nímž Elanor následovala Saerose do řeky. Zato Almielino zděšené vyjeknutí jsem si uvědomovala až příliš zřetelně.
