5. kapitola

    Když jsem se druhý den ráno probudila, byla Kira i se svou fretkou pryč, za což jsem byla nemálo vděčná. Bohatě mi totiž stačila ta nepříjemná atmosféra večer. Několikrát jsem se s ní ještě pokusila spřátelit, jenže to je dost nelehký úkol, když vám druhá osoba odpovídá pouze zatvrzelým mlčením. Zřejmě mi skutečně nezbývalo nic jiného, než jí vyhovět a najít si nový pokoj. A čím dřív, tím líp.

Bez dlouhých okolků jsem na sebe hodila džíny, růžové tričko a šedou mikinu, vlasy spletla do dvou copů a na řasy napatlala trochu hnědé řasenky, abych je zvýraznila. Tím mé zušlechťování skončilo a já popadla brašnu a odhodlaně vyrazila ven.

Mou první zastávkou se stala kavárna v Atriu, kde jsem si dopřála velké latté macchiatto a k tomu koláček, neboť jsem nemínila čelit té sani MacDowellové nalačno. A když už jsem tam byla, zašla jsem rovnou do knihovny, abych zjistila, kolik z těch mých požadovaných učebnic mají k dispozici a za jakých podmínek bych si je mohla vypůjčit. Jenže sotva jsem sedla k počítači a vyhledala jich pár v databázi, upoutal mou pozornost útržek z rozhovoru jedné studentky s postarší bělovlasou paní, kterou mezi řečí oslovila jménem. Martha!

Moje studium i náhradní ubytování byly pro tuto chvíli docela zapomenuty a já nenápadně pošilhávala po rozmlouvající dvojici, abych včas vystartovala, jakmile ta dívka odejde. Sice jsem si nedovedla vysvětlit, proč mě vlastně tolik zajímá nějaký příběh z dávné minulosti, ovšem skutečností zůstávalo, že jsem ho prostě musela znát.

Tak napjatě jsem čekala na svou příležitost a zároveň předstírala práci na počítači, že jsem si ani nepovšimla kluka, který ke mně přistoupil, dokud nepromluvil.

„Hi!“ pozdravil prostě a když jsem k němu vzhlédla, přidal ještě milý úsměv. „Jsem Calum,“ představil se a já na poslední chvíli spolkla poznámku, že to vím. „Ty seš tu nová, co?“

Ne, vypraná v Perwollu, ty macho, ušklíbla jsem se v duchu, protože se mi ty jeho sebejisté způsoby kdoví proč protivily. A nebo jsem jenom měla kvůli Michalovi vztek na všechny chlapy.

„Jo, nová,“ přikývla jsem, ale mimické svaly jsem si kvůli němu nijak zvlášť nenamáhala. Jasně, muselo se mu nechat, že je to fakt kus, dokonce i s těmi jeho na ježka ostříhanými vlasy, jenže já nehodlala padnout za oběť nějakému místnímu don Juanovi. A to i kdyby byl sebehezčí. „Izabela,“ dodala jsem stručně jméno a zadoufala, že ho mé poněkud odměřené chování odradilo.

Ale on byl buď natvrdlý a nebo jen dost zatvrzelý, protože se nikam nechystal, naopak se ještě pohodlně opřel o můj stolek.

„Hezký jméno,“ okomentoval to a já čekala, jestli přidá ještě nějakou otřepanou lichotku, naštěstí pro něho se toho však vyvaroval. „Všimnul jsem si tě včera u hřiště… Škoda, že jsi odešla tak brzo, chtěl jsem tě na něco pozvat… Možná bychom to ale mohli napravit dneska, co říkáš?“

„Já…“ Nejistě jsem si odkašlala. „Mám teď zrovna dost zařizování, třeba někdy jindy, jo?“

„Hm, nechceš mi dát, doufám, košem, že ne? Víš, jak by mi to pokazilo pověst?“ zaprotestoval.

„Takže mám s tebou jít jenom kvůli tvé pověsti?!“ opáčila jsem trochu nedůtklivě.

„Hej, dělal jsem si srandu!“ zvednul ruce jakoby v obraně. „Nemusíš se hned tak čílit!“

„Promiň,“ zamumlala jsem, protože fakt nebylo fér, abych si na něm vybíjela svou zlost. „Mám dneska špatný den. Zkus to radši jindy… a nebo na někoho jinýho.“

„Špatný den? Na to je přece nejlepší zajít do kina a pak na dobrý oběd, ne? Zvu tě!“ nabídnul mi velkoryse a když jsem zamítavě potřásla hlavou, zatvářil se zklamaně. „Tak se přijď aspoň podívat na večerní trénink, jo? Představím ti pár fajn lidí, navíc chceme udělat menší grilování, bude to paráda, uvidíš!“

„Dobře,“ vzdala jsem to bez většího boje, neboť to znělo celkem slibně. „V kolik to začíná?“

„V pět.“

„Budu tam,“ přikývla jsem a tentokrát jsem vykouzlila i malý úsměv.

„Super, budu se těšit!“ mrknul na mě šibalsky a konečně mne opět zanechal mým smělým plánům.

Rychle jsem se rozhlédla, abych zjistila, kam se mi mezitím ztratila Martha. Ke své úlevě jsem ji brzy zahlédla u jednoho z mnoha regálů, jak rovná hřbety knih do úhledné lajny. A byla docela sama. Perfektní…

„Paní… ehm… Martho?“ oslovila jsem ji rozpačitě, protože teprve když jsem se k ní přiblížila, uvědomila jsem si, že neznám její příjmení. „Omlouvám se, že Vás obtěžuji, ale poslala mě za Vámi Sarah… McLean…“ začala jsem váhavě a když jsem spatřila její podivný výraz, zmlkla jsem pro jistotu docela.

„To má být nějaký žert?“ zeptala se ostře. „Vypadáš jako slušné děvče, proč děláš takové věci? Copak si neuvědomuješ, jak tím můžeš někoho zranit?“

Lehce jsem se zamračila. „Co jsem provedla špatného? Včera mě sem vezla a cestou se zmínila o něčem, co se kdysi přihodilo na hradě za jedné bouřlivé noci… Prý mi to dopovíte…“

„Že tě sem vezla?“ Martha si mě podezíravě přeměřovala. „Ty musíš být Izabela, že ano? Pete si mi večer stěžoval, že na tebe dobré dvě hodiny čekal na letišti, a ty ses vůbec neobjevila. Oznámil to paní MacDowell a ta mu sdělila, že ses u ní dávno nahlásila.“

„Pete?“ zopakovala jsem nechápavě. „Potom to muselo být nějaké nedorozumění a poslali mi naproti dva lidi. Na Sarah jsem natrefila na parkovišti. Znala mé jméno a cestou mi vyprávěla o škole a vůbec všem možném…“ Nervózně jsem se zasmála. „Proč si mě tak prohlížíte?“

Martha se zadívala směrem k zemi, ale dřív než sklonila hlavu, povšimla jsem si, jak se její bledé modré oči zalily slzami. „Protože Sarah umřela před necelými pěti lety,“ zašeptala zlomeně.

„Pak ovšem každá hovoříme o jiné Sarah,“ hledala jsem to nejjednodušší vysvětlení.

„O jiné? Kolik myslíš, že se tu vyskytuje dívek jménem Sarah McLean? Co ti o sobě řekla?“

Rychle jsem se zamyslela. „Že tu pracuje na středisku a dřív tu studovala… A zmiňovala se o nákupech… taky měla auto plné balíčků a tašek…“

„Moje Sarah pracovala na středisku jako asistentka… Jednoho dne jela do Edinburghu vyzvednout zásoby…“ Marthin hlas se zlomil a ona si přitiskla dlaň na ústa. „Tehdy hodně pršelo… a ona… už se nikdy nevrátila…“

„To je mi líto…“ hlesla jsem víceméně automaticky, protože jsem byla ze všech těch nových informací docela mimo. To se mi tu ta paní snaží namluvit, že mě svezl duch? Takový nesmysl! Je chudák už stará a nejspíš nemá rozum docela v pořádku, jinak by něco podobného nemohla vůbec vypustit z úst!

„Myslíš si, že jsem bláznivá stará ženská, co?“ odtušila Martha a nyní byla řada na mně, abych zabořila pohled do země.

„Omlouvám se… Je to prostě jenom…“ Potřásla jsem hlavou, neboť mi chyběla slova.

„Neskutečné? Věř mi, že pro mě je to také šok…“ ujistila mne Martha a mě překvapil její znenadání vyrovnaný tón. „Pomyšlení, že je má dcera dosud tady… Kolik ztracených duší tu ještě bude bloudit? Možná mi tímhle naznačuje, že bys to ty mohla změnit… Pojď se mnou!“

A aniž by počkala na mou reakci, pevně sevřela mou ruku ve své a vedla mě ven. Avšak ani tam mne nepustila, naopak ještě přidala do kroku, takže jsem musela vedle ní občas popoběhnout, aby mě nevláčela za sebou.

„Kam to jdeme?“ vyzvídala jsem, i když jsem měla jisté podezření.

A jakmile jsme stanuly před vchodem do hradu, poznala jsem, že jsem se nemýlila. Povolně jsem Marthu následovala do nějaké malé místnosti ve věži, kam jsme musely vystoupat po nepříliš širokých točitých schodech, a po celou tu dobu, než se za námi tiše zavřely dřevěné dveře, se obezřetně rozhlížela kolem sebe, jako kdyby se obávala, že nás někdo sleduje. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit.

„Jsi si jistá, že chceš slyšet ten příběh? Jen málo lidí zná pravdu… má dcera byla jednou z nich… a doplatila na to vlastním životem…“