10. kapitola (aileen)

    Schoulila jsem se v okenním výklenku ve snaze alespoň částečně potlačit onen tísnivý pocit beznaděje, který do mě nemilosrdně zaťal své ostré drápky a bolestivě prosakoval celým mým já. Ani lezavý chlad tabulek, o něž jsem si ve svém zoufalství otírala slzami skrápěnou tvář, nedokázal v nejmenším ulevit od křivd způsobených jednou jedinou větou, která navždy určila další žalostný směr mé životní pouti.

´Ty se za lorda Baldricka provdáš, i kdybych tě měl k oltáři dotáhnout já sám!´

Jak se jen může z milovaného otce stát během kratičké chvilky ten nejnenáviděnější tvor pod sluncem? A přitom stačilo tak málo…

´K tomu mě nikdy nedonutíš!´

Zuřivé protesty však ani trochu nenahlodaly ten zpropadený kus žuly v hrudi mého drahého rodiče. Ba právě naopak.

´To nebyla prosba, dcero.´

Z neradostných vzpomínek mě vytrhl další z oslnivých blesků, zarytě křižujících oblohu u nedalekého jezera, doplňujíc tak husté provazce zřejmě nikdy nekončícího lijáku. Ale i já jsem dnes plakala. Uvnitř mě přehršel tolika emocí, o jejichž existenci jsem doposud neměla nejmenší ponětí. Koho by taky nerozčarovalo zjištění, že vás vaši blízcí jsou schopni snížit na úroveň prodávané jalovice?

´Je to tvá povinnost!´

Další tichá výhružka, tentokrát z úst mého staršího bratra. Chuť odseknout, ať si tedy toho panáka vezme sám, zchladila případná vyhlídka na mou maličkost nepohodlně svázanou do kozelce a potupně dopravenou až k bráně Baldrickova honosného sídla. Nedělala jsem si totiž žádné iluze o tom, že by s tím měl Robert nějaký problém.

A tak jsem svůj boj vzdala ještě dříve, než vůbec začal. Cestou na Airthrey jsem sama sebe naprosto hloupě přesvědčovala, že můj budoucí manžel možná nebude zas až takový ničema. Vyhlídky na budoucí štěstí po boku přisouzeného muže však vzaly definitivně za své v okamžiku, kdy hladový pohled pichlavých očí zdrtil bezbřehou naivitu těch mých.

´Lady Aileen…´

Železný stisk Baldrickových prstů na mém zápěstí dokázal zlomit případné zbytky odporu a jasně mě odkázal do patřičných mezí. Proto jsem se ani příliš nebránila, když si mě můj nastávající místo letmého políbení ruky nečekaně přitáhl do náruče a poněkud hrubě zmapoval mou tvář volnou pravačkou.

´Překrásná,´zamumlal potěšeně, křivíc své rty v děsivém úšklebku. A tehdy jsem pochopila, co je to skutečný strach.

Děním hostiny vystrojené na mou počest stačilo proplout rychlostí letící komety, doufaje, že se vyhnu nebezpečí přímé konfrontace s hradním pánem, jíž jsem se předem upřímně děsila. Nejspíš v tento zvrácený večer stáli všichni svatí na mé straně, jelikož přání se mi celkem bez potíží vyplnilo; nicméně bylo jasné, že se Baldricka po zítřku jen tak nezbavím.

Neochotně jsem se odlepila ze svého místa a nechávajíc niku za svými shrbenými zády jsem se přesunula před dohasínající krb. Dávno jsem rezignovala na snahu se alespoň maličko zahřát, místo toho jsem raději fascinovaně hypnotizovala žhnoucí uhlíky, které mě hříšně sváděly svým ohnivým tancem a nastavovaly otevřenou náruč samotného pekla. Krůček od horoucího jícnu, jemuž během několika málo hodin navždycky propadnu.

´Máti?´

Zoufalá snaha nalézt oporu tam, kde se mi do této chvíle dostávalo pochopení.

´Aileen, buď přece rozumná. Být spřízněna se samotným Eduardem, o tom si mohla naše rodina nechat do dnešního dne jenom zdát.´

Za jakou cenu?

´Považ – zajistíš tím příbuzenstvo minimálně na generaci dopředu.´

Proč to tak bolí?

´Pamatuj děvče, neděláš to jenom pro sebe.´

Ale koho zajímá, jak se cítím já?

´Nenávidím vás!´

Ve snaze zahnat další příval chmurných myšlenek jsem poklekla k ohništi a poněkud neohrabaně rozčísla polenem doutnající kousky dřeva. Třeba by mi nové plameny mohly poskytnout onu požadovanou útěchu? Nebo by se mi díky nim možná podařilo přilákat i samotného ďábla, jemuž bych upsala svou duši tisíckrát raději než hradnímu pánovi.

´Cokoli,´ šeptla jsem rozrušeně. ´Dám ti cokoli...´

Tupá rána a přidušené vyheknutí mě v mžiku donutily zpytovat mé dosti pochroumané svědomí. Co se to děje?

Zbytky svých sil jsem soustředila na stisk malého křížku, který se obvykle krčil v mém záňadří, a s tichounkou modlitbou na rtech jsem pomalu stočila svou pozornost k místu, odkud se nyní neslo dosti úpěnlivé klení. Nevěřícně jsem zamrkala.

Ve skutečnosti jsem nikdy nebyla příliš velkým přívržencem bouřlivých kázání otce Patricka, ale právě teď jsem začínala vážně zvažovat jeho poslední slova o zavržených duších, procházejících si utrpením nikdy nekončícího očistce. Jak jsem já hloupá mohla vzývat JEHO? Na druhou stranu – dívka jen o málo starší než já, povalující se v kaluži vody mezi převrhnutou stoličkou a vylitým džberem, nevypadala ani za mák nebezpečně. Přesto jsem se rozhodla využít práva nové hradní paní, aby si ta husička náhodou nemyslela, že smí do mých komnat vstoupit kdykoli bez vyzvání, jak ostatně před několika málo okamžiky nešikovně předvedla.

"Co jsi zač?"

Stále jsem se hněvala, že mě tak nešetrně vytrhla z trudnomyslných úvah o mém údělu, a to všechno jistě jenom kvůli tomu, aby mi sdělila nějaký další Baldrickův výmysl.

Navíc neustále kulila oči, což mě též neskutečně iritovalo.

"Neumíš snad mluvit? Na něco jsem se tě ptala. Kdo jsi a kde ses tu vzala?" Ticho. "Slyšíš? U vás snad není zvykem nejprve zaklepat?" Je snad i hluchá? Koho mi to sem ten proklatec nasadil?

"Já... přišla jsem za tebou... ehm... za Vámi..." pronesla zdráhavě plavovláska poté, co se konečně uráčila postavit, a rozpačitě si přitom uhlazovala zmáčenou sukni.

Netrpělivě jsem mávla rukou ve snaze ji popohnat.

"Nemám na tebe celý večer. Tak co mi můj budoucí choť vzkazuje?"

"Baldrick?" nakrčila nechápavě čelo. "Jak to mám vědět, já pro něho nepracuju!"

"Cože?" nedokázala jsem se dostatečně opanovat. "Když tě neposílá on, tak... Stráže!"

"Počkejte přece, nejsem tady, abych Vám ublížila, chci Vám jenom pomoct, přísahám!" sypala ze sebe překotně.

"Ty?" vyrazila jsem posměšně na oplátku. "Jak by mi taková šmudla asi mohla pomoct? Veškerou vodu na koupel jsi přece dávno spotřebovala..."

"Nejsem služebná!" zaprotestovala dívčina dotčeně a poněkud nevrle si vyždímala trochu vody z lemu sukně. "Jsem tu, abych Vás varovala... neberte si Baldricka... je to špatný člověk, věřte mi!"

Už mi vážně pila krev, hlupačka jedna! Jako bych si sama nevšimla, že lord z Airthrey není zrovna představitelem ideálního manžela... Ale nechat si radit od takové trhanky? Nikdy!

"Co si to dovoluješ?" vyštěkla jsem proto podrážděně. Vzápětí jsem o krok ucouvla, když se ke mně až přespříliš přiblížila.  

"Co si to dovoluju? Snažím se Vám pomoct, zatímco tu na mě ječíte," ohradila se mírně ukřivděně. "Neříkejte, že si toho tyrana chcete vážně vzít! Copak jste neslyšela, jaký je doopravdy?"

Je tohle vůbec možné?!

"Jak si ho dovoluješ soudit, ty nicko?"

Krev ve mně sice kypěla s uvědoměním, že tady teď hájím zrovna jeho, jenže co jiného mi vlastně zbývalo? Rozpolcenost dosáhla vrcholu.

"Já ho nesoudím, to už jste udělala Vy. Věříte na kouzla, Aileen?"

"Jak to myslíš?" Nechápala jsem, kam tím ta malá potvora míří. Možná mám přece jen co do činění s ďáblovou služebnicí – minimálně její oděv by tomu napovídal.

Tiše si povzdechla.

"Můžeme se posadit a v klidu si promluvit? To, co Vám řeknu, bude znít asi neuvěřitelně, ale ujišťuju Vás, že je to pravda," zasmála se poněkud nevesele. "Ono je to vlastně tak šílené, že by si to nejspíš ani nikdo vymyslet nedokázal!"