63. kapitola
Hrozně moc jsem si přála, aby mě Thranduil ještě mohl sevřít v náruči a políbit, avšak to samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Vrrci jaksi postrádají pochopení pro srdceryvná loučení, jsou hnáni pouze svou nenávistí ke všemu živému a nikdy neuhasínající touhou zabíjet. Což ostatně dokázali záhy, když se s tlumeným vrčením vyřítili na nás.
„Už se blíží…“ upozornil mě Thranduil celkem zbytečně, neboť nyní jsem je již podle sluchu dokázala sledovat sama.
„Já vím.“
Odhodlaně jsem sevřela své dýky a v duchu zaplakala pro ten bezbranný život uvnitř mě, který nejspíš ani netušil, co se tu venku děje. Uvědomovala jsem si, že jsem se zachovala sobecky, když jsem se rozhodla zůstat, ale nemohla jsem konat jinak. Nemohla jsem tu Thranduila zanechat samotného. Těšila jsem se na naše dítě a cítila jsem k němu silnou náklonnost a potřebu ho chránit, jenže svého prince jsem milovala… a nedokázala jsem si představit život bez něho.
„Nesmíme se nechat odříznout, Riel, když budeme držet při sobě, pak máme naději. Navíc si těch vrrků jistě někdo povšimnul a zanedlouho se po jejich stopě vydá celá armáda…“ uklidňoval mne a ta jeho starostlivost mě neuvěřitelně dojala. O to víc, že jsem od něho něco podobného neočekávala.
„Nu, konečně jsem aspoň postoupila se svým výcvikem do další fáze…“ poznamenala jsem suše a snažila se nemyslet na to, že tu dnes v noci oba pravděpodobně zemřeme.
Neboť přestože jsem prve hovořila s takovým přesvědčením o víře, nyní, tváří v tvář nebezpečí, mě kvapem opouštěla. Pokud nám někdo chtěl pomoci, tak proč se dosud neobjevil? A jak nás chce zachránit od celé smečky obrovských vlků?
„Kryj si hlavně pravou stranu, o ty vpředu se postarám já!“ stihnul na mě ještě Thranduil houknout, než první vrrci dorazili k nám.
Podle bolestného a zároveň zuřivého zavytí jsem poznala, že hned ztrestal troufalost minimálně dvou z nich a ani já se nedržela zpátky. Protože jsem v tom hluku nedokázala rozpoznat, kde přesně se mí nepřátelé nachází, udělala jsem nakonec to, co jsem poslední dobou trénovala snad nejvíce. Tančila jsem… Se zády přitisknutými k hrubé kůře majestátného stromu jsem svými dýkami vyzvala k tanci každého, kdo se dostal přespříliš blízko. A pár vrrků se té osudné chyby dopustilo. Naneštěstí ani já nebyla neomylná. Díky chvilkovému zaváhání se jedné z těch bestií podařilo zakousnout se mi do paže a kdyby nebylo Thranduila, jenž jí pohotově podřízl hrdlo, nepochybně by mi tu ruku urvala.
„Silně to krvácí… mělo by se to něčím stáhnout…“ konstatoval, zatímco odrážel další útoky, a já se trpce zasmála.
„Samozřejmě… abych tu náhodou nevykrvácela!“
Zaťala jsem zuby a znovu se pustila do rubání dotírajících vrrků. Na malý okamžik mě přitom napadlo, že tohle vlastně není zas až tak špatná smrt. Zemřít při obraně svého velitele… existuje snad větší čest? Vzápětí jsem tu hloupou myšlenku zavrhla. Protože já nechtěla umřít. Ne teď… když jsem měla na dosah vše, po čem jsem kdy toužila, aniž bych to vlastně tušila. Když jsem konečně nalezla někoho, komu můžu skutečně věřit… a kdo byl pro mne ochotný obětovat už po několikáté svůj život.
Znenadání jsem ucítila strašlivou bolest v noze, jak se mi do ní zabořily nelítostné tesáky jednoho vrrka, a to mě zprvu natolik ochromilo, že jsem téměř upustila své zbraně. Rychle jsem se však vzpamatovala. Musela jsem, neboť na nějaké omdlévání teď opravdu nebyl vhodný čas. Přerývaně jsem se nadechla a vší silou vrazila obě dýky do toho mohutného chlupatého těla před sebou. Jenže ta bestie svůj stisk nepovolila, právě naopak.
Přestože jsem měla zaťaté zuby, stejně mi přes ně uniklo zmučené zařvání, když mezi mohutnými čelistmi toho zvířete praskla s děsivým zaskřípěním má stehenní kost. Oči se mi v mžiku zalily slzami a vyhlídka na bezvědomí se mi najednou zdála více než lákavá.
„Vydrž, Riel, hned jsem u tebe!“ zavolal na mě Thranduil, který se podle zvuků byl nucen bránit několika krvežíznivým stvůrám, a já jenom doufala, že se kvůli mně nedopustí nějaké chyby.
I když… záleželo na tom vůbec? Tohle byl konec a oba dva jsme si to dobře uvědomovali. Tak nač to oddalovat? Moje bojechtivost ze mě vyprchávala stejnou rychlostí, jako prýštila krev z mých ran. Cítila jsem se tak malátná… tak unavená… Chtěla jsem si už jenom lehnout na trávu a spát… Jenže takhle přece bojovníci neodcházejí… takhle ne…
Pouze silou vůle, neboť ta byla to jediné, co mi ještě zbylo, jsem pozvedla své dýky…
