20. díl
Eve mlčky přisvědčila.
Připadalo jí to moudřejší než otci říct, že začíná být poněkud paranoidní. Navíc... vždyť to byla ona nejspíš také. A nebo je snad normální plížit se ven s deštníkem v ruce, aby zahnala imaginárního vetřelce? Protože nic jiného než výplod její představivost to být nemohl, jinak by na něj táta narazil, když přicházel k domu.
„Tys nikoho neviděl?“ vyzvídala pro jistotu a když se jí dostalo zamítavé odpovědi, rozhodla se pustit celou tu záležitost z hlavy. „Půjdu už dovnitř…“ nadhodila rozpačitě, neboť nevěděla, jak nejlépe jejich podivný rozhovor ukončit.
„Beru to tak, že se u nás ještě chvíli zdržíš,“ konstatoval Hollister věcně. „A doufám, že si na tu dobu odpustíš svý obvyklý podrazy! Nechceš přece Ginu zbytečně rozrušovat!“
Vrhla na něj vzdorovitý pohled, ale raději se zdržela poznámky, že jediný, kdo mámu rozrušuje, je on sám. K čemu by to bylo? Vždyť ani zmínka o policii ho nedokázala znepokojit! Připadala si tak děsivě bezmocná… slabá… Jenže jak má před ním mámu chránit, když ta veškerou její pomoc odmítá? A proti její vůli ji napadlo, že by nemuselo být špatné, kdyby táta opravdu trpěl nějakou vážnou nevyléčitelnou chorobou… Aspoň by tu byla naděje, že od něj budou mít obě dvě jednou provždy pokoj! Vzápětí se za tu myšlenku zastyděla. Ne proto, že se jednalo o jejího otce, ale jelikož věděla, že ho máma přes to všechno miluje. A jeho smrt by ji nepochybně velmi zasáhla.
„Dobrou noc, tati,“ zamumlala a potichu vklouzla zpátky do baráku. Nemohla se však zbavit pocitu, že to celé nemůže dopadnout dobře.
Jakmile za ní zaklaply dveře, Hollister poněkud uvolnil napjaté držení svého těla. Štěstí, že venku panovalo příšeří, jinak by si jeho dcera té mrtvoly pod keři určitě povšimla. Rychle ji zatáhl do garáže a nacpal do kufru auta s úmyslem zbavit se jí později, až budou všichni spát. Hlava na zlomeném krku se groteskně pohupovala a nevidomé oči toho chlápka na něho vrhly ještě jeden záštiplný pohled, než za ním definitivně zabouchnul kapotu. Na něho si tak snadno nepřijdou!
Scotty upíral na komandéra takřka nešťastný pohled. „Na Namádïi?“ vydechl lehce přiškrceným hlasem. „Nikdo přece už dávno nelétá na Namádïi, pane.“
Shaperd potlačil pousmání. Scotty byl skvělý pilot, o tom nebylo pochyb, ale zřejmě se mu nezamlouvaly zkazky, které o této planetě kolovaly mezi obyvateli Venturie. Což mu ani nezazlíval, protože některé byly skutečně dost znepokojivé.
„Klid, Scotty. Nezdržíme se tam dlouho,“ ubezpečil ho, ale pilotův ustaraný výraz se nijak nezměnil.
„A určitě tam musíme, pane? Já… je to opravdu nezbytné?“
„Kdyby nebylo, tak jsem za tebou nepřišel!“ odvětil mu Shaperd rozhodným tónem, aby se ten chlapec trochu vzpamatoval. „Za jak dlouho můžeme vyrazit?“
„No…“ Mladý Zyplar rezignovaně svěsil ramena. „Klidně okamžitě, pokud si to vážně přejete.“
„Výborně. Za čtvrt hodiny se sejdeme v hangáru.“
„Ano, pane,“ přisvědčil Scotty bez valného nadšení. „A pane… jakou misi to vlastně máme na Namádïi?“ otázal se ještě rychle, než mu komandér docela zmizí z dohledu. „Já jenom… abych věděl, jaké zbraně vzít…“
„Akorát standardní vybavení, Scotty, nejedeme tam přece válčit, jenom doplnit živý inventář,“ sdělil mu Shaperd a v duchu si říkal, jestli tohle zdůvodnění projde i u jeho nadřízených. Protože do záznamů rozhodně nemínil psát, že se tam letěl poradit ohledně toho okousaného kusu phaseru, o kterém ve svém hlášení z akce zatím taktně pomlčel.
„A proč nevezmeme zásoby na jedné z kolonií jako jindy?“ nechápal pilot.
„Protože by to nebyla taková zábava!“ odsekl Shaperd nedůtklivě a pospíšil si pryč, než se na něho snesou další dotěrné otázky. Cestou na můstek dumal, jaký důvod udat Tarje, až jí bude na dobu své nepřítomnosti předávat velení, ale zoufale se mu nedostávalo kloudných nápadů. A tak na ni nakonec vybalil totéž co na Scottyho. S tím rozdílem, že rudovlasá důstojnice si žádné servítky nebrala.
„Namádïe?!“ zopakovala po něm s nevolí. „Co je to za nesmysl?! S Juviany přece žádné obchodní styky neudržujeme, vždyť ani nejsou v Konfederaci!“
„To přece nevadí, důstojníku! Jejich planeta je nejblíže a nachází se na ní nejvíce druhů, myslím, že naše vědecké oddělení bude konečně spokojené!“ utnul ji rázně, aby jí dal najevo, že o tomhle s ní opravdu diskutovat nehodlá. Byla to dobrá taktika a v minulosti už se mu mnohokrát osvědčila, stejně jako nyní.
„Připadá mi to sice jako zbytečný risk, ale je to Vaše rozhodnutí, komandére!“ kapitulovala Tarja na ni nezvykle rychle. „Doufám akorát, že tím svým příletem nevyvoláte válečný konflikt!“ dodala ještě uštěpačně. „Nejsem si jistá, že by Konfederace souhlasila se záchrannou misí!“
„Vynasnažím se být maximálně diplomatický!“ sdělil jí Shaperd odměřeně, přesto jí byl za její diskrétnost vděčný. Znal ji totiž natolik dobře, aby věděl, že si o tom jeho letu už utvořila svůj vlastní závěr. A jelikož byla Tarja dost bystrá, nepochyboval o tom, že naprosto správný. Ale zřejmě ji to trápilo méně než jeho zájem o onu plavovlasou dívku a už jen kvůli tomu byl rád, že nemá o cíli jeho druhé cesty ani ponětí.
