19. díl

    Hollister ji však neuhodil.

„Já to zatraceně vidím!“ sdělil jí namísto toho, hlas zabarvený vztekem, jenž pramenil z jeho naprosté bezmoci. „Ale teď už s tím nic nenadělám! Vůbec nic!“

„Tohle neříkej, nikdy přece není pozdě na to začít znova!“ odporovala mu Eve, povzbuzená tím, že otec zřejmě nemá násilnickou náladu. Spíš lítostivou.

„Normálně ne, ale v tomhle případě se obávám, že na něco takovýho nemám dostatek času,“ skoro si povzdechl.

„Co tím myslíš? Chceš tím říct, že... že máš nějakou vážnou nemoc?“ zeptala se opatrně, neboť ji nenapadlo jiné vysvětlení pro jeho nynější podivné chování.

Hořce se zasmál. „Teď jsi na to kápla! Ale smůla je, že na to není žádnej lék!“

„To myslíš vážně?“ ujišťovala se.

„Dokonce smrtelně vážně.“

„A co je to za nemoc?“ chtěla vědět.

„Já vlastně ani nevím. Nějaká dlouhá kombinace písmen a čísel... kdo by si to zapamatoval?“ pokrčil poměrně lhostejně rameny.

„Aha...“ Eve se znepokojeně zamračila. „A neměl bys být v karanténě?“

„To není potřeba,“ odtušil. „I když si dokážu představit, s jakou radostí bys mě do ní šoupla, co?!“

Raději přešla jeho sarkastickou poznámku bez komentáře. „A kde ses tím nakazil? Tam v tý tvý práci? Proto jsi dostal výpověď?“

Krátce zaváhal, než posléze přikývnul. „Jo, tam. Vylil se jim tam nějakej sajrajt. Ale dostal jsem odškodný, abych držel hubu, a já na to přistoupil. Nemělo smysl se s nima soudit, to bych se těch prachů taky nemusel dožít.“

Eve zprvu nic neřekla. Ne, že by ji tak ohromila zpráva o tom, že její otec umírá, jenom nechápala, kde bere tu drzost si takhle bezostyšně vymýšlet. To se opravdu domnívá, že si nechá nakukat naprosto cokoli?

„Tak jak ses rozhodla?“ promluvil opět Hollister, když to ticho trvalo na jeho vkus až příliš dlouho. „Zůstaneš tu ještě s náma a nebo se stěhuješ?“

Ona ale jeho otázku zcela ignorovala. „Proč hledáš práci, když jsi získal odškodný?“

„Nevěříš mi snad?“

„Jenom se ptám,“ odvětila a vzpurně vystrčila bradu, přestože právě za podobné chování si před pár dny vysloužila onu ránu do obličeje.

„Fajn! Dělám to proto, abych Ginu přesvědčil, že je všechno v pořádku! Nechci, aby o tý nehodě věděla... už takhle se dost trápí...“

„Trápí se kvůli tobě!“ upozornila ho Eve ostře, neboť se jí nelíbilo, že z její mámy dělá nějakou labilní ženskou, navíc tónem, jako kdyby on vůbec za nic nemohl!

„To je jedno. Tohle prostě není život, kterej jsem si pro ni představoval. Chtěl jsem jí toho dopřát mnohem víc.“

„Vážně?!“ opáčila kousavě. „Už takhle jsi k ní dost štědrej! Ještě o něco víc a skončí zřejmě už v nemocnici!“ vyštěkla na něj, i když si byla vědoma toho, že kráčí po hodně tenkém ledu. Jenže si nemohla pomoct.

„To bych nikdy neudělal a ty bys to měla vědět!“

„Vážně?!“ Oči se jí hněvivě zablýskly. „Já vím jenom to, žes ji už několikrát uhodil! A mě ostatně taky! To ti připadá normální?!“

„A ty si snad myslíš, že jsem to dělal pro svý potěšení?! Jenom jsem se neovládl! To se občas stane!“

„Já bych ale byla ráda, kdyby se to nestávalo!“ Eve sevřela deštník tak pevně, až jí klouby na ruce zbělely. „Ještě jednou se jí dotkneš a přísahám, že zavolám policii!“

„Vážně?!“

Eve se vzrůstajícími obavami sledovala, jak se k ní otec blíží. A netvářil se zrovna nadšeně.

„A co si od toho slibuješ?! Myslíš si, že tihle panáci někdy někomu pomůžou?! Ale kdepak! Jedinej, kdo má nějaký pravomoce, jsou vojáci! Ale ti slouží akorát vládě a obyčejný lidi je nezajímaj! Tak se o nic nepokoušej nebo všechno akorát ještě zhoršíš!“ varoval ji.

„Já si myslím, že tohle by je zajímalo!“ trvala Eve na svém. Smířila se jakžtakž s tím, že mámu nepřesvědčí, aby spolu odešly pryč, ale chtěla mít aspoň jistotu, že na ni otec už nevztáhne ruku. A pokud ano, hodlala se postarat, aby ho to pořádně mrzelo! Jenže na Hollistera tím dojem neudělala.

„Ale kulový!“ smetl tu výhružku bez valného zájmu. „Tys nedělala pro vládu, takže nemáš ani ponětí o tom, jak to tam chodí! Všichni jsou nahraditelní! A civilisti ze všech nejvíc!“

„To je možný, ale teď nejsme ve válce!“ oznámila mu kysele.

„Vážně?! A jak si tím můžeš bejt tak jistá?!“ procedil mezi zuby. „Řeknu ti malý tajemství... tenhle fakt se civilisti většinou dozvídaj až jako úplně poslední!“