90. kapitola

    Nějakou dobu jsme jeli naprosto mlčky a já si brzy přestala všímat nekonečných lesů, které se táhly po obou stranách naší cesty, a snažila jsem se raději vyčistit si hlavu od všech myšlenek, které by mě mohly během nadcházejícího boje rozptylovat.

Mlhavě jsem vnímala, že na mě Amras čas od času vrhnul zkoumavý pohled, ale už se nesnažil zapříst žádný rozhovor, za což jsem mu byla vděčná. Ovšem stejně se mi značně ulevilo, když nám princ dal znenadání zvednutou rukou signál k zastavení. Připadalo mi to téměř jako vysvobození.

Spěšně jsme se u něho shromáždili do formace, kterou nám přikázal, a zatímco nám ozřejmoval plán útoku, rozhlížela jsem se pátravě a také s lehkými obavami po okolí. Jenže ať jsem se namáhala sebevíc, nespatřila jsem ani jedinou pavučinku, natož pak nějaké obrovské nestvůry.

„Něco není v pořádku, Riel?“ povšimnul si mého hledání Thranduil.

I on byl ve střehu a podle toho, jak jsme byli seskupení, s lukostřelci ve středu a ostatními bojovníky kolem, aby nás v případě potřeby kryli, tuto situaci také nepodceňoval.

„Ne, pane,“ odvětila jsem okamžitě, trochu v rozpacích z toho, že na mě takto všechny neúmyslně upozornil. A nebo to bylo úmyslně?

V naší skupině se nacházelo ještě dost vojáků, se kterými jsem se dosud neznala, a nějak jsem ani zvlášť netoužila na tom cokoli měnit. Jenže po téhle slovní výměně s velitelem jsem se přirozeně stala středem jejich pozornosti. Dokonce se ke mně otočil i ten voják, co jel prve s princem vpředu, a pokud jsem někdy viděla výraz nelibosti na něčí tváři, pak to bylo právě na té jeho.

„Pane... tohle není vůbec moudré...“ hlesl směrem k Thranduilovi. Bylo zřejmé, že je zvyklý poslouchat, ale tohle očividně nemohl přejít bez povšimnutí.

„Co není moudré, Eluríne?“ nechápal princ.

Ani já jsem z toho nebyla příliš moudrá. Už jsem se několikrát předtím setkala s předsudky kvůli svému pohlaví, ale něco mi říkalo, že tohle není ten případ. Kdyby to nebylo tak absurdní, tak bych si dokonce myslela, že je ten ellon vystrašený.

„Víte, pane...“ začal Elurín a naklonil se blíž k Thranduilovi, aby mu mohl potichu sdělit, co ho trápí.

Zatímco mluvil, princ ke mně několikrát vystřelil znepokojeným pohledem, a já se začala opravdu obávat, co tam spolu tak závažného probírají. Je možné, že ten ellon dříve sloužil v Lórienu a nezamlouvá se mu, že by měl být v jednom oddílu s někým, kdo byl odtamtud vyhoštěn? A nebo jenom věří těm nesmyslům o tom, že žena přináší v boji smůlu?

Ať to bylo jakkoli, měla jsem se to brzy dozvědět, neboť když Elurín ztichnul, princ mě gestem přivolal k sobě. Vojáci se rozestoupili, abych mohla projet, a mně to připadalo skoro jako nějaká ulička hanby. Se skloněnou hlavou a prudce bušícím srdcem jsem pobídla Celebra, abych tu vzdálenost překonala co nejrychleji, ale jakmile jsem se k Thranduilovi dostala, naznačil mi, že bude lépe, když se uchýlíme trochu stranou od ostatních. Ztěžka jsem polkla, nicméně jsem ho poslušně následovat mezi stromy.

Po pár krocích jsme zastavili. Thranduil nepovažoval za nezbytné sesednout, a tak jsem i já zůstala sedět na koni. Jenom jsem ho upřeně sledovala a napjatě čekala, co mi poví. Nenechal mě naštěstí v nejistotě dlouho.

„Riel, Elurín mi vyjevil, že ti pavouci, na které se chystáme, mají mimořádně vyvinuté smysly. Kapku krve jsou schopni cítit snad na míle daleko... A to by pro nás mohlo být fatální. Proto se chci ujistit, že tvá přítomnost na dnešní výpravě neohrozí ostatní vojáky.“

Beze slova jsem na něho zírala, příliš překvapená, než abych se zmohla na nějakou reakci.

Princ se na mě povzbudivě pousmál. „Riel, tohle je důležité. Pokud máš nějaká čerstvá zranění a nebo jiné krvácení, pak mi to musíš hned říct.“

„A pokud ano? Co uděláte?“ zjišťovala jsem opatrně. V duchu jsem přemýšlela, jestli se ta rána na krku už zatáhla. Přece jen nebyla až tak hluboká. Vlastně to bylo spíše jen škrábnutí.

„Pošlu tě neprodleně zpátky do paláce,“ odvětil Thranduil s naprostou samozřejmostí, jako kdyby vlastně ani o nic nešlo. „Riel, budou i další mise, kde budeš moci prokázat svou zdatnost, tahle přece není poslední. Tak pověz... je tu nějaký důvod, proč by ses nemohla dnes zúčastnit?“