87. kapitola

    „Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se Saerose, jakmile jsem popadla dech, který mi jeho slova zcela vyrazila.

„Pokud je to to, co si přeješ...“ odvětil prostě a dál mě něžně hladil.

„A co si přeješ ty?“

„Abys byla šťastná,“ sdělil mi s takovou samozřejmostí, že mi to téměř vehnalo slzy do očí.

Nemusel ani říkat, že po podobných hrátkách netouží, bylo to patrné v tónu jeho hlasu, v jeho výrazu... Zpropadeně, vždyť jsem já sama nejlépe věděla, že on takový není! Jenže ten příslib byl natolik neodolatelný, že jsem na tuhle skutečnost nemínila brát žádné ohledy. Koneckonců mi to nabídl, tak proč bych to měla odmítat? Oba dva jsme byli už přece dávno dospělí, a kdo jiný než my by měl tedy rozhodovat o nás a našem životě?

„Pak se nemohu dočkat, Saerosi,“ odvětila jsem a přinutila se ho decentně políbit na rty. Toužila jsem po mnohem vášnivějším spojení, ale pro tuto chvíli jsem se spokojila i s tímto.

Přikývnul. „Vyrazíme hned po nástupu, ano?“ ujišťoval se znovu s dychtivostí, která mi nebyla dvakrát příjemná. Najednou mě přestalo mrzet, že ho musím opět tak brzy zklamat.

„Ne, to ne. Tuhle výpravu si nemohu nechat ujít...“

Povšimla jsem si zklamání jasně vepsaném v jeho očích. „Ale přece jsi říkala...“

„Říkala jsem, že s tebou odjedu. A to jsem myslela vážně. Avšak ne dnes.“

Zamračil se. „Co to se mnou zase hraješ za hry, Riel? Pokud chceš mou nabídku odmítnout, pak to udělej rovnou! Ale věz, že je to naposledy, co ti ji předkládám!“

„Nic nehraji, Saerosi!“ ohradila jsem se. „Slíbila jsem ti, že s tebou odjedu a myslela jsem to smrtelně vážně! Jenom mi dopřej trochu více času. Navíc… jistě by bylo lepší, kdyby ses nejprve zeptal dotyčného lorda, jestli mě ve své říši strpí. Nerada bych, aby mě hned po příjezdu vyhnal.“

„Ale Riel…“ Saeros mě k sobě přitiskl ještě těsněji. „Lord Elrond je čestný muž. A neodmítá ty, jež jsou v nouzi.“

„A přijme mě také do své armády?“

„Pokud usoudí, že tvé schopnosti jsou pro něco takového dostačující…“ odvětil Saeros neurčitě. Rozhodně bylo patrné, že ho tato vyhlídka nijak netěší.

„Když byly dostačující tady, proč myslíš, že bych tam neuspěla? Má snad lord Elrond nějaká přísnější kritéria?“

„To záleží na tom, podle jakých kritérií si tě princ vybral,“ poznamenal suše.

Okamžitě jsem se mu vytrhla. „Tohle nebudu poslouchat!“ osopila jsem se na něho a vztekle jsem vyskočila na nohy. „Jak o mě můžeš vůbec stát, když si o mně myslíš takovéto věci?!“

„Možná právě proto...“ prohodil Saeros a také se zvednul.

Potřásla jsem hlavou. „Nerozumím ti.“

Jemně mi přejel prstem po té řezné ráně. „Ani já sám sobě, Riel. Ale kdo tohle vlastně může tvrdit?“

„Hraješ si rád na zachránce?“ zkusila jsem to znovu.

„Možná. Ty ale nepotřebuješ zachránce, jenom někoho dostatečně silného a sebevědomého, kdo se sebou nenechá příliš manipulovat.“

„Opravdu? A nemyslíš si, že to, cos mi prve přislíbil, je důkazem toho, že nejsi zase až tak nad věcí, jak se snažíš působit?“ vysmála jsem se mu do očí.

„Možná se to tak může jevit tobě. Ale posloužilo to svému účelu... slíbila jsi mi, že se mnou odjedeš. Kdo s kým tedy manipuluje?“ opáčil Saeros s nádechem posměchu v hlase.

Přikývla jsem. „Dobrá, tohle kolo jsi vyhrál. Nemyslím si ale, že ti lest vždy pomůže. A navíc nespoléhej na to, že bych netrvala na splnění toho tvého slibu.“

„Já své sliby vždy plním, Riel, tak je to přece mezi bojovníky zvykem či nikoliv?“ zadíval se na mě Saeros vyzývavě.

„Ovšem,“ přisvědčila jsem. „Kolik času mám na to, abych si zde ještě vyřídila nějaké záležitosti?“

Saeros se zamyslel. „Nu, to záleží na tom, za jak dlouho bude lord Elrond hotov s těmi listinami. Ale hádám tak asi měsíc. Postačí ti to?“

Chtěla jsem okamžitě zaprotestovat, že je to příliš krátká doba, ale pak jsem si uvědomila, že by to byla pouze výmluva pro to, abych mohla zůstat ještě nějaký čas s princem. Nebylo důvodu ten odjezd odkládat.

„Jistě,“ vydechla jsem a snažila se potlačit paniku, která se mě každým okamžikem více a více zmocňovala.

Ale bylo beztak už příliš pozdě, než abych mohla vzít své rozhodnutí zpět. Slovo bojovníka bylo, jak mi ostatně Saeros ochotně připomenul, neměnné.