84. kapitola
Překvapeně jsem zamrkala. Už strašně dlouho mi nikdo neřekl mým celým jménem. A ze Saerosových úst to navíc znělo tak vznešeně, až se mi z toho chtělo plakat. Protože ta elleth, jež se kdysi pyšnila tímto něžným jménem, už dávno neexistovala. Květinová dívka... to byl jeho přibližný význam. Jenže ta dívka zemřela tehdy ve své rodné osadě spolu se svou rodinou a nebyl žádný způsob, jak ji znovu vzkřísit.
„Neříkej mi tak, Saerosi,“ pronesla jsem s povzdechem. Hněv ze mě rázem vyprchal a zůstal jenom nezměrný smutek. A lítost. „Já... zvážím tvůj návrh, ano? Ale dnes s tebou rozhodně nikam nepojedu. Mám své úkoly. A hodlám je splnit.“
Saeros nespokojeně zavrtěl hlavou. „Nechci tě zklamat, ale úspěch té výpravy nezávisí pouze na tobě. Jsem si jist, že to i tak zvládnou. Proč zde chceš déle otálet? Kvůli nějaké bláhové naději, že by vše mohlo být jinak?“
„Nejsem z těch, co by sami sebe obelhávali! Jenom nerada utíkám od rozdělané práce,“ snažila jsem se mu to vysvětlit. A nebo jsem se jenom snažila přesvědčit sebe? „Princ mi dal ještě jednu příležitost a já se mu za tu laskavost odmítám odvděčit tím, že beze slova vysvětlení opustím říši. Pokud sis myslel, že něco takového udělám, pak zřejmě nejsem tou, za kterou mě považuješ.“
„A je to skutečně jenom proto, Riel?“ zeptal se mě Saeros a nedůvěřivě si mě přeměřoval. „Zůstáváš tu opravdu jen kvůli povinnosti?“
Založila jsem si ruce na prsou a tvrdě opětovala jeho pohled. „Ovšem. Jsem voják, tak proč tě to tak udivuje?“
Pousmál se. „Ty jsi především ženou. A to navíc velice půvabnou, i když to jeden třeba hned pod tou tvou uniformou a odměřeným chováním nepozná. Chápu, že tě princ oslnil, ale nenech se jím zcela zaslepit. Jsi jako malá stříbrná muška v jeho lepkavé pavučině... a naivně se domníváš, že můžeš podobné střetnutí přežít.“
Rázně jsem vyšla z Celebrova stání do uličky. „Nemyslím si, že by princ ocenil tvé přirovnání k pavoukovi! A já zase nejsem žádná malá muška! Dokážu se o sebe postarat... tedy většinou! Pokud sis toho nepovšimnul, mám už zase všechny své nože zpátky! A k tomu dvě dýky navíc! Nepotřebuji tebe, abys o mě pečoval!“
Saeros mě následoval a tvářil se ustaraně. „Nezávislá a přespříliš sebevědomá. Takové čeká hodně tvrdý pád, Riel. Nabídnul jsem ti pomocnou ruku, ale ty raději nad tou propastí balancuješ sama, že?“
„Nyní přeháníš! Nevidím jediný důvod, proč bych tu nemohla i nadále zůstat! Princ zná můj názor a respektuje ho! Tak proč bych odsud měla prchat jako nějaký zločinec?! Ničím jsem se přece neprovinila!“ zareagovala jsem prudce, neboť se mi nezamlouvalo, že mě Saeros už téměř vidí v Thranduilově posteli. To má ve mě tak málo důvěry?
„Já zas nevidím jediný důvod, proč bys tu měla i nadále setrvat!“ opáčil Saeros okamžitě. „Co tě tu drží? Jsi tu jen řadovým vojákem! Pokud budeš mít zájem, pak jím můžeš být i v Imladris! Lord Elrond ti v tom jistě bránit nebude, když mu vysvětlíš, že ke svému životu potřebuješ nádech nebezpečí. Připadáš si snad výjimečná, protože jsi jedinou ženou v armádě? Připadáš si odvážná, protože jsi pronikla do řad mužů? Jenže nejsi ani jedno z toho, Riel. Matka, která nemá žádný výcvik a přesto pozvedne těžký meč, aby ochránila své děti, ta je odvážná! Ale ty... sama nevíš, co vlastně chceš!“
Zaťala jsem zuby, protože tohle byl hodně palčivý políček. „Když máš o mně natolik nízké mínění, tak proč mě vůbec trénuješ? Nepovažuješ to za ztrátu času?“ procedila jsem chladně.
„Myslím si, že každá žena by se měla naučit o sebe aspoň trochu postarat. Ale tím by to mělo skončit. Ačkoli tě mám rád a uznávám, že s lukem ti to jde opravdu výborně, nemáš podle mě v armádě co dělat. Připadá mi, že můžeš být leda víc na škodu než k užitku. Je nad Eärendilovu hvězdu jasnější, že když dojde na souboj nablízko, nemáš proti muži sebemenší šanci. Natož pak proti Orkovi nebo něčemu podobnému. A když bude zapotřebí odtáhnout jiného vojáka z bojiště do bezpečí, tak nemáš dost sil, abys to provedla. Nestačí ti, kam už jsi to dotáhla, Riel? Proč se s tím nespokojíš a nezanecháš již té své nesmyslné hry na neohroženou bojovnici?“
