75. kapitola
Namísto odpovědi jsem zrudla. Ne kvůli té otázce ale proto, že jsem tu absurdní myšlenku nemohla okamžitě razantně zavrhnout. Je možné, že je tomu skutečně tak?
Nerozhodně a především naprosto bezradně jsem na prince upírala své oči, skoro jako kdybych doufala, že mi řekne, jak to tedy se mnou vlastně je.
Thranduil spustil ruku z mé tváře a uchopil má zápěstí do svých dlaní. Palci něžně hladil staré jizvy, které se jako bílí hádci proplétaly mou kůží.
„Už to neděláš,“ konstatoval pouze. Nebylo třeba žádných vysvětlení, oba dva jsme věděli, o čem to hovoří. A já neviděla důvod, proč hrát nechápavou.
„Ne, pane.“
„Tak lehce by ses toho nevzdala... ne, když se dosud necítíš zcela očištěná...“
„Ne...“ přiznala jsem zahanbeně.
„Tak proč tedy? Zjistila jsi snad, že je lepší, když ti tu bolest působí někdo jiný? Třeba já? Připadá ti to tak správnější? Nevinnější?“
„Ano...“ vydechla jsem. Bylo až s podivem, jak snadno princ četl v mé duši a srdci. Jednoho až napadalo, jestli někdy něco podobného také neprožil.
„Vydržela jsi čekat opravdu dlouho... možná bych tě měl za tvou trpělivost odměnit. A nebo bys radši, kdyby to udělal někdo jiný?“
„To ne... pouze Vy!“ vypravila jsem ze sebe spěšně. Představa, že by se mě kdokoli jiný dotýkal tak jako Thranduil, že by mě znal natolik dobře, mě děsila.
„Protože mi důvěřuješ?“
„Ano,“ odvětila jsem a tentokrát jsem žádný stud nepociťovala.
„Vskutku mi lichotí, že sis mne vybrala. Možná bych měl být proto shovívavější k tvému nynějšímu prohřešku... ale ty už přece dobře víš, že o disciplíně nikdy nesmlouvám. A tys mě opomněla titulovat více než jednou.“ Princův hlas byl lehce zastřený, zaslechla jsem v něm nádech hrozby, příslibu i něhy zároveň. A ta podivná kombinace mě neuvěřitelně přitahovala.
„Ano, pane...“ souhlasila jsem se svým proviněním a srdce se mi prudce rozbušilo. Nemohla jsem uvěřit tomu, že po tak dlouhé době opět zakusím ty neskutečně úžasné a osvobozující pocity.
„Pak tedy nepopíráš, že za to zasluhuješ potrestat.“
„Ne, pane,“ pronesla jsem naprosto povolně. V ten okamžik bych byla skutečně ochotná souhlasit s čímkoli.
„Výborně.“ Princ se posadil na padlý kmen stromu a pak ke mně znovu zalétl pohledem. „Nyní se mi polož přes kolena.“
Trochu jsem se zamračila. „Hodláte mi uštědřit trest jako malému děcku, pane?“ namítla jsem poněkud pohoršeně. I když jsem prahla po jeho dotyku, rozhodně jsem si ho nepředstavovala takto. Chce mě snad obrat o poslední špetku důstojnosti, která mi ještě zbývala? A nebo už jsem dávno přišla i o tu? Vždyť jsem prakticky přiznala, že toužím po tom, aby mě zase zbil. Kolik sebeúcty mi po tomhle mohlo zůstat?
„Ne. Hodlám ti uštědřit trest, který ti přísluší nejlépe. Ale pokud budeš déle otálet, pak ho ještě zpřísním!“ varoval mne princ a jeho nesmlouvavý tón mě nakonec přiměl se vůbec pohnout z místa.
Přistoupila jsem až k němu a se smíšenými pocity jsem na něho hleděla. Nebyla jsem si jistá, jestli k tomu, co po mně žádá, mám dostatek odvahy. Když mě prve vyplácel bičem, měla jsem od něho jistý odstup, mohla jsem si namlouvat, že nemůže tušit, jaký má na mě jeho bití vliv. Ale těžko se mi to podaří skrýt, když mu budu ležet přímo na klíně. Váhala jsem, až princ nakonec ztratil trpělivost a vyřešil mé dilema za mě.
Prostě mě popadl za paži a než jsem se nadála, už jsem byla ohnutá přes jeho svalnatá stehna. Poplašený výkřik mi vylétl z úst, rychleji než ptáček z koruny stromu, zvuk tak zcela nevhodný pro vojáka a naopak naprosto přirozený pro mladou elleth, kterou jsem se snažila za každou cenu nebýt. Pevně jsem semknula rty, ačkoli bylo již příliš pozdě, abych ho zadržela.
„Ale ale... Možná už se konečně dostávám pod tu tvrdou slupku...“ poznamenal princ a přimáčknul mi ruku na záda, zřejmě proto, abych se náhodou nepokusila osvobodit.
Jenže to mě ani nenapadlo. I když jsem zprvu proti této potupné pozici protestovala, musela jsem si přiznat, že má něco do sebe. Vnímala jsem silné svaly na princových nohou a teplo, které z nich přes látku nohavic sálalo, cítila jsem jeho omamnou vůni a věděla jsem, že jsem nadobro a dočista ztracená.
