74. kapitola

    Byl už podvečer, když jsem konečně zamířila do stájí, abych sobě a Celebrovi dopřála krátkou projížďku. Na víc jsem se necítila, protože mě Saeros poslední dobou zrovna nešetřil, takže mě z jeho tréninku bolely snad všechny svaly v těle. Krom toho se v průběhu dne výrazně ochladilo a nyní foukal dost studený vítr.

Úlevou jsem vydechla, když jsem vešla dovnitř a ovanul mě teplý vzduch a kouzelná vůně sena a koní. Bylo to vždy takové milé přivítání. Ovšem mnohem zajímavější přivítání mě čekalo jen o kousek dál...

Sotva jsem došla ke Celebrovu stání a spatřila, kdo tam na mne čeká, na okamžik jsem nevěřila vlastním očím. Tolikrát jsem o tomhle snila, že jsem si nejprve myslela, že jde jen o výplod mé bujné představivosti. Dokud princ nepromluvil.

„Dlouho jsme spolu nehovořili, Riel... Ale to neznamená, že jsem tě ztratil z očí či snad že jsem zapomněl na to, co jsem ti přislíbil...“ prohodil významně.

„Pane,“ sklonila jsem pokorně hlavu.

„Díval jsem se dnes na tvůj souboj se Saerosem a musím říct, že jsi učinila značný pokrok. Také jako na učitele lukostřelby na tebe slyším jen samou chválu. Proto jsem se rozhodl tě za tvou snahu odměnit... a to hned několika způsoby...“ sdělil mi tajuplně.

„Děkuji Vám, pane,“ odvětila jsem s lehkými rozpaky.

Nebyla jsem zvyklá na to, aby mě někdo chválil. Navíc pouze tato jeho slova a bezprostřední blízkost stačily k tomu, abych pocítila příjemné rozechvění. Zdálo se to už tak dávno, co jsem na svém nahém těle cítila něčí dotyky... Naposledy ty jeho... uvědomila jsem si vzápětí a to ještě více rozdmýchalo touhu, která ve mně od onoho bičování doutnala.

„Projedeme se,“ oznámil mi princ a já si opožděně povšimla, že už Celebrovi někdy předtím navléknul uzdu. Jako kdyby si byl naprosto jistý, že se tu dnes objevím.

Na Thranduilovo ostré hvízdnutí se objevil jeho mohutný vraník a poslušně ho následoval ven, stejně jako já s Celebrem. Tam jsme oba nasedli a mlčky zamířili k lesu. Netušila jsem vůbec, kam chce jet, ale v tu chvíli mi stačilo pouze to, že jsem zase s ním. K mému zklamání jsme však brzy dorazili na malou mýtinu, kde princ zastavil a sesednul. Pomalu jsem sklouzla z Celebrova hřbetu na zem a napjatě čekala, co se bude dít dál.

„Pohov, Riel. Zatím po tobě nechci, abys tu stála v pozoru,“ sdělil mi princ s nádechem pobavení v hlase.

„Odpusťte mi mou smělost, pane, ale co tedy po mně vlastně chcete?“ odvážila jsem se zeptat.

„Zatím nic jiného, než abys mne vyslechla.“

„Ano, pane.“

„Neměj obavy, až budu chtít něco víc, pak budeš první, komu to povím,“ poznamenal jakoby mimochodem a to prosté sdělení mi okamžitě zrychlilo tep. „Nejprve bych ti chtěl oznámit, že jsi zkouškou v boji s dýkami prošla, avšak to neznamená, že bys měla ve svém úsilí polevit. Nicméně tréninku s mečem již můžeš zanechat.“

Udiveně jsem na něho vykulila oči. „Co tím myslíte, že jsem prošla zkouškou, pane? Vždyť jsem ještě žádnou neabsolvovala!“

Thranduil se mému očividnému překvapení tlumeně zasmál. „A jakpak sis ji představovala, Riel? Pokud sis toho nepovšimla, pak ti Saeros během posledních několika hodin dával zabrat více než obvykle. Aniž bys o tom věděla, prozkoušel tak tvoji obranu, útok, obratnost, rychlost a spousty dalších atributů.“

„Ale přece jsem ho ani jednou neporazila, pane,“ namítla jsem chabě. Nevěděla jsem, jestli mě během všech těch cvičení pozoroval a nebo mu jenom Saeros podával nějaká hlášení, ale já byla z toho všeho poněkud zklamaná. Nejspíš proto, že mě tímto způsobem zcela připravil o veškerou radost z toho, že jsem uspěla.

„To ale nebylo tvým úkolem, Riel. Přece jen jsi v porovnání se Saerosem dosud značně nezkušená, pokud bych po tobě chtěl, abys nad ním zvítězila, pak by to znamenalo jediné… tvoje propuštění z armády. A tohle zatím opravdu v úmyslu nemám. Jen jsem chtěl zjistit, kolik jsi toho ochotná udělat pro udržení svého místa.“

Jakmile jsem ta slova uslyšela, trhla jsem sebou, jako kdyby mě udeřil. Akorát tu bolest jsem cítila ve svém srdci. „Pokud Vás zajímalo pouze tohle, pak jste se mohl zeptat mého předchozího velitele, nemyslíte, pane?“ odvětila jsem prudce. Vzápětí jsem se kousla do spodního rtu, když jsem si uvědomila plný význam toho, co jsem právě vyřkla. Ale neomluvila jsem se, jen jsem s obavami očekávala, jak na tuhle drzost princ zareaguje.

Ten jediným chvatným krokem přistoupil až těsně ke mně a uchopil mě za bradu. Všechno se to odehrálo natolik rychle, že než jsem pochopila, co zamýšlí, už bylo na ústup příliš pozdě.

„Krásná a vzpurná Riel… Ještě jsem se tak docela nerozhodnul, jestli jsi skutečně tak impulzivní a nebo jenom toužíš po dalším trestu… Ale možná mi to povíš ty sama…“