71. kapitola

    Ještě když jsem se druhý den ráno strojila, tak jsem si v duchu znovu a znovu opakovala princova slova. Pořád dokola jako nějakou mantru. Ale ani to mi nepomohlo přijít na jejich smysl. Možná jsem se ho měla rovnou ve stájích zeptat, jak to vlastně myslí, jenže než jsem se vzpamatovala, byl už pryč a mně nepřipadalo právě moudré ho pronásledovat a znovu na sebe zbytečně upozorňovat. Už takhle jsem si připadala dosti zostuzená.

Tiše jsem si povzdechla a neobratnými prsty jsem si zapnula ozdobnou přezku svého opasku. Díky tomu, že jsem celou noc strávila zíráním do stropu a přemítáním o princi, jsem nyní byla unavená a rozladěná. A vyhlídka na výuku lukostřelby a trénink se Saerosem a Amrasem mi na náladě vůbec nepřidávala. Po paměti jsem si začala splétat vlasy a byla jsem zrovna v půlce, když se ozvalo rázné zaklepání a o chvilku později vstoupil ellon, který tak zarputile okupoval mé myšlenky. Neušlo mi, že v ruce svírá můj luk a toulec.

„Pane,“ pustila jsem nedodělaný cop a postavila se poslušně do pozoru. Ani jsem se nemohla rozhodnout, jestli mě jeho příchod překvapil. Koneckonců mi přislíbil, že si mne zkontroluje, jenom jsem posléze nabyla přesvědčení, že to byla jen planá výhrůžka. Přece se mnou nebude ztrácet čas!

„Tak Riel... připravena?“ zeptal se princ a jeho oči si mne pátravě prohlížely.

„Ano, pane,“ přisvědčila jsem, i když jsem se tak ani v nejmenším necítila. Ale copak můžu před svým velitelem odhalit své pochybnosti?

„Opravdu? Nevyhlížíš tak,“ konstatoval a odložil mé věci na komodu.

„Mám jen lehkou trému, pane. Nikdy předtím jsem nikoho neučila,“ vymluvila jsem se.

„Pokud je tohle jediný důvod tvé nervozity, pak se nemáš čeho obávat. Pro začátek budeš mít na starost pouze šest ellyn. Možná jsi je včera již potkala, poslal jsem je s Amrasem na cvičiště, tak trochu jsem totiž předpokládal, že se tam objevíš. Uvidíme, jak ti to s nimi půjde. Když se osvědčíš, pak ti přidělím i nějaké zkušenější vojáky.“

„Ano, pane,“ přikývla jsem, i když mě ta představa značně děsila. Zřejmě mu to neušlo.

„Nejprve si musíš získat jejich respekt. Ne řečmi, ale činy. Ukaž jim, že jsi z nich skutečně nejlepší! Když je pak ale budeš učit, nechovej se povýšeně. Nesměj se jejich chybám. Veď je pevně ale vlídně. A kdyby jsi s někým z nich měla nějaké potíže, tak přijdeš za mnou, rozumíš?“

„Ano, pane,“ odvětila jsem automaticky. V duchu jsem se ale modlila k Valar, abych k něčemu takovému nebyla nucena přistoupit.

„A nyní se otoč!“ přikázal mi princ znenadání.

Vrhla jsem na něho nedůvěřivý pohled, ale uposlechla jsem. Další lekci o poslušnosti jsem opravdu dostat nechtěla. Tedy... za jiných okolností bych ji dychtivě přijala, ještě nyní se mě zmocňovalo vzrušení při vzpomínce na to, jak jsem se polonahá a bezbranná opírala o princův stůl, jenže jednou mi ta potupa bohatě stačila. Měla jsem tehdy štěstí, že jsem vyvázla tak lehce, a princ nijak nekomentoval mé nevhodné chování. Rozechvěle jsem čekala, co si na mě připravil tentokrát.

Představ jsem měla hned několik, ale ani jedna z nich nebyla o tom, že mi bude zaplétat vlasy. Což bylo právě to, co Thranduil dělal. Neskutečně jemnýma rukama se probíral mými prameny a zakrátko celou mou hřívu zkrotil do hladkého copu.

„Na co myslíš?“ otázal se mě, když zavazoval jeho konec nějakou šňůrkou.

„Já...“ zrudla jsem a v tu chvíli jsem byla ráda, že k němu stojím zády. „Jenom přemýšlím o té výuce lukostřelby, pane.“

„Tak? A kvůli tomu se tak rdíš?“ podotkl skepticky a prsty lehce pohladil špičku mého pravého ucha.

„Ne, pane,“ přiznala jsem neochotně.

„A pročpak tedy?“ naléhal.

Jeho ruka pokračovala v laskání mého ucha a já slastně přimhouřila oči. „Vybavilo se mi, jak jste mě trestal bičem...“

„Tak trestal?“ Pobavení v jeho hlase nebylo možné přeslechnout. „Kdybych tě, má milá Riel, chtěl skutečně potrestat bičem, pak to cítíš ještě nyní a rozhodně na to nevzpomínáš s uzarděním.“

„A co to tedy bylo?“ vypravila jsem ze sebe, ústa náhle dočista vyprahlá. Možná to způsobil tón jeho hlasu, který sliboval leccos, a nebo za to mohlo to nezvyklé oslovení. Kupodivu se mi velmi zamlouvalo.

„Ty to nevíš?“ zašeptal mi přímo do ucha, zatímco to druhé přestal k mé lítosti hladit. „Škoda... protože nyní není čas, abych ti to vysvětloval, už takhle máš zpoždění. Vezmi si luk a pospěš na nástup. Dokončíme tenhle náš malý rozhovor jindy...“