8. kapitola - LEGOLAS

    Ležel jsem na loži a v duchu si procházel situaci, ve které jsem se ocitl. Nebyla právě nejlepší, ale už jsem zažil i podstatně horší. Byl jsem zraněn, ovšem to mě nijak zvlášť netrápilo, protože jsem věděl, že to bude během pár dní dobré. Eldar se rány hojily rychle a bez následků. A to i v divočině a já se nacházel v relativním bezpečí, byl jsem ošetřen a dostal jsem jídlo a suché šaty. Tudíž jsem si neměl na co stěžovat. Horší bylo, že jsem přišel o část svých zbraní. Zbyly mi pouze mé bílé dýky, ty naštěstí byly v pořádku, a prázdný toulec. Nebylo to nic moc, ale v nejhorším se s tím dalo vystačit. A dost možná se mi ve městě podaří sehnat nějaký luk, který nebude úplně marný, a pár šípů k němu. Koneckonců mezi obránci města byli dozajista i lučištníci, tak tu něco takového mít musí. Bylo mi jasné, že s kvalitou těch našich se srovnávat nedají, avšak i špatný luk by byl lepší než žádný. Dalším bodem mého neradostného seznamu pak byl kůň.

Doufal jsem, že se můj Celebros dostal bezpečně domů. Byl mým společníkem a přítelem, a proto jsem si o něj přirozeně činil starosti. Každopádně mě nyní čekala dlouhá cesta do Mirkwoodu a to pravděpodobně pěšky. Almielinu nabídku, že si mám vzít její klisnu, jsem kategoricky zamítl. Kdyby se něco stalo a ona se potřebovala rychle dostat z města, neměla by šanci. A pochyboval jsem, že by jí někdo ze sousedů pomohl. O lidech a jejich morálce jsem si nedělal žádné iluze. Věděli jsme, že okrádají naše padlé, jejichž těla zanesla řeka do blízkosti jejich města, o zbraně a šatstvo. Jistě, oni už je nepotřebovali, ale byli to válečníci a moji bratři ve zbrani a zasluhovali si úctu a respekt. I to bylo důvodem, proč jsem nechtěl prozradit svoji totožnost.

Tím dalším byla nedůvěra k Edain, kteří tu žili. S Esgarothem, jak jsme toto místo nazývali, jsme sice celkem čile obchodovali, avšak otec ani já jsme jim zrovna nevěřili. Na jejich věrnost či dokonce loajalitu se nedalo spoléhat, neboť jsme moc dobře věděli, že jejich spojenectví patří tomu, kdo dá víc. A místní starosta se netajil tím, že obchod s Mirkwoodem mu poskytuje nemalé výhody.

Co mně však vrtalo hlavou nejvíce, byly mé hostitelky. Když jsem se oblékl, tak mě Almiel zavedla sem do tohoto malého pokojíku. S omluvami, že mají jen dvě ložnice. Ujistil jsem ji, že mi to opravdu nevadí, že bych se klidně vyspal i dole v kuchyni na dřevěné lavici, protože se mi nezamlouvalo, že bych ji měl za její laskavost odměnit ještě tím, že ji připravím o lože. Nepochyboval jsem o tom, že mi přenechala to svoje, protože ta její sestra, Fíriel, jak mi byla představena, na podobné milosrdenství rozhodně nevypadala. Po pravdě, kdyby pohled mohl zabíjet, tak už jsem byl dávno mrtvý. Navíc se mi ta její výhružná poznámka vůbec, ale vůbec nezamlouvala. Rozum mi sice říkal, že to byla jen planá slova, která neublíží, ovšem mé instinkty mě varovaly, že bych to neměl brát na lehkou váhu. Nechápal jsem sice, co bylo důvodem pro jejich poplach, jelikož ta dívka nevypadala nijak nebezpečně, tedy snad až na tu svou vyřídilku. Ještě nikdy mě však nezklamaly a já věděl, že se na ně mohu plně spolehnout. Přesto jak jsem jim věřil ohledně Fíriel, tak mě mátly, co se Almiel týkalo.

Neboť když jsme stoupali sem nahoru po úzkých příkrých schodech, tak se stala prapodivná věc. Almiel klopýtla a já jsem ji zachytil. To by až tak divné nebylo, neboť Eldar vždy převyšovali Edain nejen rychlostí a postřehem, ale i v dalších směrech. To, co však bylo nezvyklé, byly pocity, které to ve mně probudilo. Neboť už tu nebyla jen ta zvláštní touha ji uklidnit a zahnat její stesk, ale už ji i ochraňovat. To se mi nezamlouvalo, neboť toto jsem nikdy předtím k nikomu nepocítil. Vlastně ano, uvědomil jsem si, ale to už bylo dávno, velmi dávno. Ke své nanneth.

Tu jsem chtěl rovněž učinit šťastnou. Na to, abych ji chránil, jsem byl ještě příliš mlád, když od nás tehdy odjela, byť jsem se již s otcovými muži účastnil výprav proti nepříteli, který na nás nepěkně dotíral. Ten den, kdy nám své rozhodnutí oznámila, jsem měl stále ještě v živé paměti. Seděli jsme v malé jídelně, kde se podávala večeře, jak ostatně bývalo zvykem, když jsme s otcem byli v paláci. Mezi hlavním chodem a dezertem nám klidně oznámila, že se v Mirkwoodu strachuje o svůj život, a že se proto rozhodla nastoupit na loď a odplout do Valinoru za svou rodinou. Adar se jí chladně optal, co jsme pro ni potom my, zatímco já na ni jen nechápavě zíral.

Strachuje se o svůj život? Naprosto jsem netušil, o čem to hovoří. Vždyť nikdy neopouštěla bezpečí hradeb! To otec a já jsme vyjížděli, abychom stvůry Temného pána alespoň dočasně zatlačili z našeho území…

Neodpověděla mu, jen se na něj dívala takovým zvláštním pohledem, kterému jsem nerozuměl. Ani tehdy, ani nyní. Chtěl jsem také promluvit, ale hlas mi selhal. Na konci večeře jí Adar oznámil, že ji rozhodně zdržovat nehodlá. Ona mu mrazivým tónem poděkovala a dodala, že by ráda odcestovala co nejdříve. Ani ne za dva týdny jsme stáli na pobřeží a sledovali loď, jak pomalu mizí za obzorem… S touto vzpomínkou jsem nakonec upadl do neklidného spánku.

Časně zrána mě probudilo bouchání na dveře. Ihned jsem vyskočil z postele a chopil se svých dýk. Načež jsem tiše přistoupil k oknu a nenápadně vyhlédl ven, skryt za záclonou. Dole stáli dva muži ve stejnokrojích městské stáže. Sevřel jsem pevněji rukojeti svých zbraní, protože se mi to nechtělo líbit. Pak jsem zaslechl tiché kroky a za chvíli vrznutí dveří. „Prý máte hosta, Almiel, dost neobvyklého hosta, a starostu zajímá, co je zač?“

V duchu jsem nevybíravě zaklel. To je určitě práce té Fíriel! Koneckonců byla včera venku poměrně dlouho. Přinejmenším dostatečně dlouho na to, aby o mé přítomnosti stihla někoho zpravit.