7. kapitola - Almiel

„Omlouvám se za její chování, nemyslela to zle… jen mě chtěla chránit,“ cítila jsem přesto povinnost k tomu aspoň něco říct. To, že Fíriel nepoznala, s kým má tu čest hovořit, jsem ani zmiňovat nemusela, ovšem on sám si nepřál, aby někdo odhalil jeho pravou identitu, tudíž si teď mohl jen těžko stěžovat na nedostatek její úcty. Ne tedy že bych si snad činila iluzi, že by má sestřička jinak jednala o něco lépe, na titulech a hodnostech jí nikdy příliš nesešlo, ovšem tohle jsem rozhodně přiznávat nemínila.

„Stejně jako ty nyní ji,“ odtušil Legolas, jenž se pro jistotu opět opřel o stůl a s nečitelným výrazem ve tváři si mě prohlížel, zatímco já se na něj naopak snažila hledět co nejméně, to aby nepoznal, jak silně na mne působí.

„Takové už to mezi sourozenci bývá,“ pokrčila jsem rameny a on se vědoucně pousmál, ač pokud mi bylo známo, tak žádného bratra ani sestru neměl.

„Nu, raděj Vás tu zanechám o samotě, abyste se mohl obléci…“ pospíšila jsem si ukončit náš rozhovor, jelikož Legolas si viditelně potřeboval co nejdříve lehnout a já… já se potřebovala co nejdříve dostat z jeho blízkosti, než se mi podaří udělat ze sebe ještě většího hlupáka než doposud. „Budete si přát ještě něco málo pojíst a nebo Vám pak mohu rovnou připravit bylinky?“ otázala jsem se ho, už skoro venku z místnosti, neboť jsem se mu mezitím chystala v prvním patře připravit místo na spaní.

„Tedy mne přece jen uspati si přeješ?“ pronesl téměř vyčítavě, a i když jsem mu vysvětlila, že jde především o odvar proti bolesti, kategoricky ho odmítl.

Nenaléhala jsem, nicméně jsem si ho ještě dovolila upozornit, že kdyby zanechal toho svého tajnůstkaření a vyjevil, kým doopravdy je, starosta by ho nepochybně ubytoval u sebe, kde by měl podstatně větší pohodlí než u nás, a možná by mu poskytnul i koně na cestu.

Chvilku to vyhlíželo, že to i zvažuje, ovšem nakonec zavrtěl hlavou. „Lépe bude na sebe zbytečně neupozorňovati. Však ty obav míti nemusíš, neb já tobě za laskavost tvou slušně zaplatím. Sic až toliko peněz u sebe nemám, bych tebe též za onen dotyk tvůj léčivý, kterak zasluhuješ, odměnil, však snad příležitosti se mi někdy naskytne, bych toho tobě způsobem jiným oplatil,“ pronesl a já zmateně nakrčila čelo.

„Kterak o tomto víte?“ nechápala jsem to. Vždyť byl v tu dobu v bezvědomí! Či snad nikoliv?

„Já toho cítil… a též slov tvých slyšel…“ sdělil mi ten Elf věcně a já se okamžitě topila v rozpacích.

„Odpusťte…“ začala jsem, jen abych hned zmlkla, když v námitce pozvedl svou ruku.

„Zač? Že jsi mne zachránila?“ zdál se být upřímně vděčný za mou pomoc a já se na něj plaše pousmála.

„Jsem ráda, že jsem toho pro Vás učiniti mohla,“ odvětila jsem a byla ráda, že stojím v dostatečné vzdálenosti od něj, jinak bych se obávala, že si povšimne mého rozechvění. „A Vy rozhodně mi za to ničím dlužen nejste,“ ujistila jsem ho ještě, za což mne odměnil dalším pousmáním, které mne až znepokojivě potěšilo. I proto jsem se odtamtud bez dalšího slova klidila a nahoře strávila až přehnaně mnoho času na to, že jsem akorát čistě povlékla lože pro našeho hosta.

Ostatně ani když už jsme všichni ulehli k tolik potřebnému odpočinku, včetně mé sestry, která si s návratem dala poměrně načas, nedokázala jsem zamhouřit oka. A rozhodně ne proto, že bych z našeho elfského hosta měla strach, to spíše sama ze sebe. Nebylo to snad ironické, že zrovna k někomu takovému jsem po tolika letech pocítila cosi jako… jako co? Sama jsem to nedokázala pojmenovat… a už vůbec jsem si nemohla dovolit o tom ani uvažovat. Nejlepší možností by bylo se toho pokušení co nejdříve zbavit… kdyby se ovšem ten Elf jako naschvál nerozhodl u nás zůstat.

Doufala jsem, že jakmile bude oblečený, to mé zvláštní rozechvění konečně zmizí, jenže se tak nestalo. Možná to mělo co dočinění s tím, že měl na sobě Gildorovo oblečení, aspoň jsem si to namlouvala, když jsem ho vedla do komůrky, kde bude spát. Svíčku v jedné ruce a cíp noční košile v druhé, abych si ji náhodou nepřišlápla, jsem pospíchala po úzkých nerovných schodech, abych se co nejdříve dostala z jeho blízkosti. A právě to se mi vymstilo, když se mi na tom předposledním zvrtla noha a já s poděšeným vyjeknutím zavrávorala, rukou, jíž jsem nesvírala svícen, jen stěží se pokoušející získat zpět ztracenou rovnováhu. Netuším, jestli bych nakonec uspěla, neboť jsem se zničehonic ocitla přitisknutá ke svému elfskému společníkovi, uchráněná tak před případným ošklivým pádem, zatímco mé prsty se až příliš dychtivě zachytily jeho košile.

Srdce mi bušilo na poplach a já dobře věděla, že to není jen úlekem. Jako v mrákotách jsem zírala na trojúhelník holé kůže, která byla mému pohledu odhalena v nedošněrovaném výstřihu, a já téměř proti své vůli zvedla ruku a položila svou dlaň na to místo.

„Opatrně…“ pronesl Legolas, jeho hlas stále lehce chraplavý, a já vzhlédla přímo do těch jeho uhrančivých modrých očí a bezmocně se v nich topila. Netuším, jak dlouho jsme tak stáli a hleděli na sebe, možná pár okamžiků, možná celou věčnost, avšak když mne posléze pustil, pocítila jsem notné zklamání.

I proto jsem nyní zírala do stropu, ač má sestra již pokojně oddychovala vedle mě, a spánek se mi zatvrzele vyhýbal. Až jsem to již déle nevydržela a potichounku jsem se vyplížila z místnosti, abych se uchýlila do komory plné mně drahých věcí a ještě dražších vzpomínek. Avšak tentokrát mi připadalo, že tam na mne již smutek nedoléhá tak jako předtím, jako kdyby ho mezitím zmírnil čas… jako kdyby se rány v mém srdci pozvolna zacelily. A ač bych tomu měla být ráda, to poznání mne spíše polekalo. Neb právě kvůli nim jsem zde v Laketownu dosud zůstávala… a pokud ten důvod pominul, co si mám nyní počít se svým životem?