6. kapitola - fíriel
Moc se mi nechtělo sestru opouštět, protože jsem tomu Elfovi nevěřila, ani co by se za nehet vešlo. Však jsem si byla dobře vědoma, co jsou jeho lidé zač, jejich arogance byla až příliš dobře známá. Přelétla jsem našeho nedobrovolného hosta zkoumavým pohledem a v tuto chvíli vypadal docela neškodně. No, taky se nebylo čemu divit, když mu Almiel před chvílí vyndala z ramene kus nějakého kopí či co to vlastně bylo. Ležel na stole na zádech a zdál se být víc mrtvý než živý. Jen při bližším zkoumání se dalo zjistit, že ještě dýchá. Uklidněná jeho stavem, díky němuž od něj mé sestře momentálně nic nehrozilo, jsem se na její žádost poslušně vydala do prvního patra, kde se nacházela malá komora plná haraburdí a přebytečných věcí. Tam v široké dřevěné truhle u zdi sestra schovávala věci po svém manželovi. Podle mě to bylo zcela zbytečné a měly jsme je už dávno vyhodit, protože jí jen připomínaly, co se tenkrát stalo.
Nechápala jsem, jaký to má smysl se takhle vědomě trápit. Almiel si sice myslela, že o těch jejích nočních návštěvách tady nevím, ale to se mýlila. Častokráte jsem ji slyšela plakat, když se sem v noci uchýlila. Bylo mi jí líto, ale nemohla jsem jí nijak pomoci. Vedle té velké truhly stála ještě jedna menší s krásně zdobeným víkem. V ní se skrývaly dětské oblečky, které jsme s Almiel ušily. Začaly jsme hned toho dne, kdy zjistila, že pod svým srdcem nosí nový život. Ona i Gildor zářili štěstím, které den ode dne rostlo spolu s Almieliným břichem. A i já jsem se těšila, že ze mě bude teta. Jenže pak jednoho večera přinesli Gildora na nosítkách a ona mu už nedokázala pomoci. Zemřel jí pod rukama. Krátce nato z toho šoku porodila mrtvou holčičku. Daly jsme jí jméno Elia a pochovaly na hřbitově vedle jejího otce. Do smrti nezapomenu na proslov, který nad jejím hrobem držel kněz. Mluvil o vůli bohů…
Pche, bohové nezabili ani mého švagra, ani mou neteř! Zabili je skřeti! Odporná zlá stvoření, která sloužila Temnému pánu. Od té doby jsem občas zavítala na svých toulkách dál od města a doufala, že na ně narazím. Jak ráda bych jim dala ochutnat svůj oheň! Ale jako z udělání se mi ty stvůry vyhýbaly. Místo nich jsem ale narazila na pár žoldnéřů, kteří si mysleli, že samotná dívka tak daleko od civilizace je snadná kořist. Spletli se. Nebyla. Tehdy poprvé jsem zakusila, jaké to je vzít někomu život…
Přestala jsem se zabývat minulostí a raději otevřela truhlici s Gildorovým šatstvem. Hm, tak co bys asi tak potřeboval, Elfe? zeptala jsem se v duchu pohrdavě. Hádám, že všechno, co?! Vytáhla jsem černé nohavice a šedivou halenu. Tohle ti musí stačit! Nejsme přece žádné krejčovství! „A jestli se ti to nebude zamlouvat, tak si buď klidně nahý!“ zamumlala jsem si ještě zlostně pro sebe. *Fíriel? Kdepak jsi?* zaslechla jsem znenadání v mysli sestřino úzkostlivé volání. Bez meškání jsem zabouchla víko a rozběhla se jí na pomoc.
Doběhla jsem do kuchyně a zalapala po dechu. To se mi snad jenom zdá! No, to je ale čipera! Náš umírající Elf stál na nohou, kolem boků měl omotanou deku, ale asi mu nebylo nejlíp, protože moje sestra, ta dobrá duše, ho ochotně podpírala, aby sebou nepraštil o podlahu. „Co jsem ti říkala?!“ obořila jsem se na ni hněvivě. „Měla jsi ho uspat!" Almiel po mně sekla varovným pohledem a pak nás vzájemně představila.
„Legolasi, dovolte mi, abych Vám představila svoji sestru, Fíriel. Fíriel, tohle je Legolas.“ Elf zdvořile řekl, že mě rád poznává. I já jsem zamumlala, že je potěšení na mé straně, ale nepřestávala jsem si ho podezíravě přeměřovat. Jeho jméno mi nic neříkalo. Prostě jen další voják, tentokrát však z rodu Eldar.
„Nemusíš se mě obávat, již jsem tvé sestře slíbil, že jí ani tobě ode mě nic nehrozí," ujistil mě melodickým hlasem a já jen zamrkala nad jeho drzostí. Stěží se drží na nohou, ovšem nám od něj nic nehrozí! Jak laskavé! pomyslela jsem si sarkasticky.
„Možná bys mohla být tak hodná a odvolat pátrání po dalších raněných, neboť Legolas cestoval podle všeho sám," ozvala se Almiel a mně neušlo, že se jí nepatrně chvěje hlas. K mé radosti ale aspoň odstoupila od toho Elfa, který se již zjevně udržel na nohu i bez její pomoci. Jak překvapivé, že ano?! Chtěla jsem mu nahlédnout do mysli, abych odhalila jeho úmysly, ale nešlo mi to. U Eldar jsem potřebovala tělesný kontakt, abych si mohla přečíst jejich myšlenky, jenže on zrovna nevypadal, že by něco takového strpěl. A upřímně, mně se na něj také sahat nechtělo.
„To spíš ty by ses měl obávat, co bude hrozit tobě, jestli se na ni jen křivě podíváš!" oznámila jsem mu výhrůžně. S uspokojením jsem zaznamenala, jak sebou překvapeně trhl. Očividně nebyl na takové jednání zvyklý.
„Fíriel, běž, prosím tě!" požádala mě Almiel znovu. Napětí v místnosti by se dalo takřka krájet. Ještě chvíli jsem otálela, ale pak jsem usoudila, že sestřička snad ví, co dělá. Koneckonců je dospělá, ne? A dokonce o pár minut starší než já. Hodila jsem to oblečení na stůl a vydala se ke dveřím. *Buď opatrná, Almiel! Určitě to není žádný beránek!* varovala jsem ji, než jsem jimi za sebou důrazně práskla. *Kdyby něco, tak se ozvi…*
